Krize Řecka naplno ukázala, že prožíváme nájezd vrcholného loupeživého kapitalismu. Ten nemá s kalvinistickou pracovní morálkou, zásluhami a pilností nic společného. V přímém přenosu probíhá oslabování a likvidace států jako útvarů, které se historicky vytvořily v Evropě. Státy převzaly řadu funkcí umožňujících zajištění bezpečnosti občanů a sociální smír v mnohovrstevnaté, složitě strukturované společnosti. Stát převzal především ty funkce, které by soukromé skupiny dříve nemohly financovat. Co bylo včera, už dnes neplatí.

Renta se dobývá již nikoliv v reálné ekonomice, ale prostřednictvím koupené politiky přes privatizaci všeho, co ještě zbývá z oslabené kořisti, čili z trosek sociálního státu. Role státu je dnes marginalizována, napadána, diskreditována a jsou zpochybňovány jeho řídící kompetence. Aby stát mohl fungovat kompetentně, musel by také mít poctivé a schopné politiky. Kde je však vzít, když školy poskytují vzdělání pouze sběratelům titulů v neoliberálním duchu. Přemýšlivost, kritické myšlení a tvořivost nepatří k běžnému vybavení průměrného českého vysokoškoláka, natož politika, kde se hraje jen o prachy.

První vlna privatizace proběhla, druhá je ve stádiu příprav. Viz smlouvy TTIP, TISA, CETA atd. To znamená privatizaci zbývajících funkcí státu: škol, nemocnic, vězeňství a také bezpečnostních složek. V Česku toho již moc i v poměru ke zbídačelému Řecku k privatizaci nezbývá.

Instrumentáriem finančních elit, které prosazují neoliberální doktrínu, je jednak ovládání podvodného dluhově-emisního finančního systému, ale i řada mezinárodních institucí jako je ECB, MMF, WTO, Světová banka. K tomu připočítejte celý propojený systém centrálního, komerčního a investičního bankovnictví, ale i aparát EU s nikým nevolenými představiteli a Eurogrupou, která jako instituce právně neexistuje a přitom chce rozhodovat o osudu jednotlivých zemí. A významnou roli hraje euro vnucené evropským zemím.

Privatizace státu, to je konec svobody občana

Občan se dnes a denně musí obávat, zda bude mít zítra ještě práci; musí jednat vždy tak, aby nebyl připraven o základní existenční příjem; musí tak činit bez ohledu na své svědomí a všeobecný mravní zákon. Takový občan prostě není svobodným člověkem. Lépe než na dnešním Řecku to demonstrovat nelze. Jaký smysl má potom stát, když nebrání své občany?

Touto otázkou a právními aspekty „záchrany eura“ se zabývá v rozsáhlé analýze Prof. Karl Schachtschneider , který podal stížnost k Německému ústavnímu soudu. Připomeňme, že Německo nemá Ústavu, nýbrž Grundgesetz , nadiktovaný vítěznými spojenci. Stížnost jde proti fondům ESFS a ESM jako protiprávnímu mechanismu přerozdělování prostředků daňových poplatníků uvnitř unie. Soud mu dal částečně i za pravdu. Soudci totiž vědí, v jaké situaci se nachází Německo, a co by pro Německo znamenal rozpad EU. 

Financování cizích států je protistátní, protože poškozuje majetek občanů země a zbavuje ho práv, píše Schachtschneider v tomto článku .

Ten, kdo financuje cizí stát, určuje jeho politiku. Tím je stát zbaven své státní suverenity. Jestliže někdo zneužije nejvyšší nouzi bližního, aby mu poskytl lichvářský úvěr za podmínek, které dlužníka zničí, je takové chování protiprávní. Takto vzniklé dluhy neplatné a úvěr byl poskytnut proti dobrým mravům. A je jedno, zda jsou to lidé bez práce, kteří se ocitli v nouzi a půjčili si od lichvářů a pak se stali obětí exekutorů, jako v naší krásné, strdím oplývající české kotlině. Nebo jsou to celé státy jako Irsko, ze kterého se vystěhovalo 60 % mladých lidí. Nebo nakonec dnešní Řecko, či zítřejší Španělsko nebo Itálie atd…

Prof. Schachtschneider analyzuje v 5 bodech, proč žádný stát nesmí nasadit daňové příjmy svých občanů na financování cizích států.

1. Stát vznikl, aby chránil své občany proti vnitřnímu, ale i vnějšímu nepříteli
Jeho povinností je především zajistit bezpečnost. Dále by měl podporovat růst blahobytu všech skupin občanů a dohlížet na spravedlivé rozdělování produktu ekonomiky. Může bránit své občany i v případě napadení v součinnosti s jinými státy, nikoliv spolu s nimi však vést války za účelem ovládání jiných národů. Aby mohl tyto funkce plnit, potřebuje peníze, tj. daňové příjmy. Přitom však musí posilovat růst prosperity svých občanů, nikoliv jejich likvidaci. Znamená to, že se stát nesmí vzdát vlivu na ekonomiku země. To znamená také nepřipustit nadměrnou internacionalizaci ekonomiky státu. Zde se nabízí toto téma rozvést na podmínky České republiky a úlohu zrady českých politiků od 90. let až po dnešek. Snad se k tomu dostaneme později.

2. Takzvané záchranné programy EU
Ty bohužel fungují v banksterském a dluhově emisním finančním systému. V tomto systému je složený úrok svatou, nedotknutelnou krávou. Ve skutečnosti chrání pouze tu elitu, která celý problém způsobila a která z něj tyje. Mnohokrát jsme psali o tom, že především ECB jako sesterská pobočka amerického FEDu a na ní navázané centrální banky jsou ty nástroje, které řídí politiku v Evropě. Záchrana eura je nám prezentována jako boží příkaz. Zjevení Merkelové typu „padne-li euro, padne Evropa“ věštilo, že se na Evropu přivalí obrovská tsunami, která ji smete jako bájnou Atlantidu do vln zapomnění. Jen nesmíme opustit projekt eura, který je ovšem od základů chybný, jak už rozumní ekonomové dobře vědí.

Schachtschneider vidí celý program záchrany eura a financování cizích států jako protiprávní. Poskytování úvěru zemi, která je v bankrotu, je dle jeho názoru vědomé porušení povinnosti politiků při správě cizího majetku. Notabene, když se nejedná o přímé převádění finančních prostředků z vybraných daní, ale vede k záměrnému nárůstu zadlužení věřitelských zemí, které si na záchranu postižené země (respektive bank v nich působících) musí rovněž půjčit a zvýšit tak náklady na obsluhu dluhu. Záměr rozjet evropskou dluhovou spirálu k oslabení eura zde čouhá jako sláma z bot. Jsou to dluhy, které by měly být prohlášeny za nichtig – ničemné a neplatné. A zde mají Yannis Varoufakis i Schachtschneider pravdu.

3. Neoliberální reformy jako vydírání a trvání věřitelů na jejich realizaci z hlediska práva
Reformy, které mají prý vést k růstu, je nutné prosadit. To jsme slyšeli od představitelů EU, zejména od Wolfganga Schäubleho, onoho supersprávného švábského hospodáře. Ale ten bohužel není ve sporu s Řeckem neutrální. Tento věčný politik a právník se neživil ničím jiným než politikou. Jeho otec zahynul ve II. světové válce na Krétě. Myslet si, že miluje Řeky po tom, co předvedl, by bylo dost naivní. Hospodářský růst je u řady zemí EU často vyloučen už jenom z důvodu, jak „skvěle“ funguje evropský vnitřní trh a regulace, vytvářející vždy výhodnější podmínky pro ty, kteří byli v rychlíku dříve, než nové státy. Viz zemědělská politika EU s různými dotacemi pro různé státy. Máme tu ještě WTO plně v rukou neoliberální globalizační doktríny, kdy se preferuje zemědělská výroba tam, kde jsou nejvyšší zisky, nahrávající koncernům, nejnižší výrobní náklady, zejména sociální a environmentální. Že je to proti přírodě? Vysvětlujte to absolventům ekonomických fakult. Zisk a jenom zisk je světélko, které lidstvo vede vpřed!

Švýcarský myslitel a sociolog Jean Ziegler se velmi divil, jak je možné, že se v Norsku prodává kravské mléko ze Saúdské Arábie. Tam se přece žádné krávy nechovají. Nechovají, Saúdové si ho nechali vyprodukovat za dumpingové ceny v Africe. Peněz mají dost, a co na tom, že africké děti umírají hlady.

Evropská centrální banka nemá mandát financovat cizí státy, stejně jako ostatní centrální banky. Ty nesmějí financovat státní dluh vlastní země. A přesto se to dělá. Program OMT Evropské centrální banky běží naplno. Víc jako bilion eur do konce roku 2016! Nemohla by ECB shazovat tyto peníze z vrtulníku, aby podpořila růst – a vlastně i příjmy DPH přes státní rozpočty? Oficiálně za ztráty ECB (potažmo ČNB) neplatí státní pokladna. Tyto ztráty jdou na vrub daňových poplatníků v jiné formě. Ve ztrátě koupěschopnosti a znehodnocování úspor. To potvrzuje i profesor Karl Albert Schachtschneider.

4. Zmršená Lisabonská smlouva, odporující Chartě OSN o hospodářských právech a povinnostech států ze dne 12. prosince 1974
Dodatečně bez referenda byl do Lisabonské smlouvy protlačen čl. 136, který umožňuje financování států přes záchranné instituce EU za předpokladu plnění nařízených reforem (odst. 3). Samozřejmě mluvíme o reformách nařízených podle neoliberální ideologie. Tento dodatek přijali v momentu hrozícího se zhroucení eura předsedové tehdejších vlád ve zjednodušeném řízení, aby změkčili zákaz financování cizích zemí v článku 125 (Bail-out klauzule). Dle profesora Schachtschneidera odporuje tento dodatek základním principům práva národů na sebeurčení.

Každý nátlak, včetně toho ekonomického, spojený s intervencí do vnitřní politiky státu, porušuje výslovně článek 32 Charty ekonomických práv a povinností států, přijaté Valným shromážděním OSN 12. prosince 1974, která chrání suverenitu postižené země (Čl. 2 č.1 Charty). Rozpočet státu je znakem suverenity země a tím součástí práva národa na sebeurčení. Rozhodnutí o používání peněz daňových poplatníků je plně v kompetenci země a nesmí být vázáno na plnění „nějakých domácích úkolů,“ nařízených věřiteli z vnějšku.


Navíc banksteři půjčují peníze, které nemají, viz Nový mezinárodní ekonomický řád . To nakonec uznal i německý ústavní soud, když prof. Schachtschneider podal stížnost proti účasti Německa v záchranných fondech ESFS a ESM. Přispívání do fondů záchrany musí pokaždé schvalovat Bundestag. Což je ovšem fraška v režii velké koalice. Na pokyn Velkého bratra socialisté a pravice vždy všechno odkývnou. Německý ústavní soud ví moc dobře, že v případě rozpadu EU Německo vlastně neexistuje, jelikož jeho existence je podmíněna existencí a setrváním v bratrském objetí EU. I proto je nemyslitelné v Německu, na rozdíl od Rakouska nebo Švýcarska, prosadit zákon o obecném referendu. Kdyby bylo na Němcích, nikdy by vyměnit marku za euro nedovolili.

Závěr

Vydírání ECB přes zastavení toku likvidity, nezbytné pro chod reálné ekonomiky, aby Řecko přijalo podmínky věřitelů, je z hlediska Charty OSN jednoznačně protiprávní a nemravné. Stát se tímto způsobem stává předmětem kriminální loupeže a je zbaven politické nezávislosti.

Ve II. části dokončíme argumentaci profesora Schachtschneidera a věnujeme pozornost ztrátě suverenity České republiky od 90. let, jelikož je načase zahájit diskusi o tom, co dělat v našich podmínkách.

Druhá část článku je zde:
Financování cizího státu je protistátním aktem a znakem vzdání se suverenity (II.)


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 650 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde , nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!