V sobotní příloze Lidových novin Orientace z 13. 4. 2013 věnoval známý pravicový publicista a neoliberální ekonom Miroslav Zajíček úvodní článek památce baronky Thatcherové.

Šlo pochopitelně (jako ostatně u „všech Zajíčků“) téměř výlučně o chválu, text vypovídal o „triumfu (její) vůle“, kde by se jako motto hodilo to známé „přes překážky ke hvězdám“.

Myslím, že snad jedinou Zajíčkovou výčitkou, kterou jsem v článku zaregistroval, bylo postesknutí, že se Thatcherová neodvážila rozbít veřejné zdravotnictví (na to, že i školné a soukromá železnice jsou spojeny až s jejím učenlivým žákem, „labouristou“ Blairem, zřejmě autor nějak zapomněl).

Nutno ovšem Zajíčkovi přiznat, že se okrajově, na půl huby zmínil i o nezaměstnaných a o rozpadlých továrních městech (už ne ale o stavu veřejné infrastruktury). To ovšem stylem, který nakonec vyústil v definici britské dělnické třídy jako bandy příživníků na sociálních dávkách, za kterou vykonávají práci imigranti, kteří podle Zajíčka prý navíc mluví anglicky lépe než ti uvedení „angličtí paraziti“ coby žáci opovrhovaného britského veřejného školství…


Chvalozpěv na Thatcherovou je u Miroslava Zajíčka stejně jako (pořád ještě) u mnoha jiných založen na tom, že to, co udělala, bylo vždy správné, protože přinejmenším vždy šlo (z pohledu pana Zajíčka a jemu podobných) o kroky správným směrem – a maximálně je Thatcherové vytknuto, že těchto kroků správným směrem udělala málo. To, co provedla, je navíc prý nejen správné podle všech Zajíčků, ale prý to dnes považuje za správné a samozřejmé každý – včetně prý té dnešní levice (na rozdíl od té předešlé, z let sedmdesátých a osmdesátých).

Provozní slepota pana Zajíčka je až udivující. Zřejmě zatím ani neregistroval, že v současném světě se naopak čím dál víc lidí ptá, jestli cesty nastoupené Thatcherovou a mnohými dalšími, včetně stran levice, nebyly právě cestami vedoucími do slepé uličky podle úsloví „pokud zapneš špatně první knoflík u košile, už košili nikdy dobře nedopneš…“

Publicisticky známý pravicový ekonom Miroslav Zajíček je ovšem dítětem a produktem své (té předešlé) doby, kterou byl nejvíc formován a kdy byl nejvíc formován. Ani ve snu by zřejmě nebyl schopen si položit otázku, jestli to, co se jevilo na neoliberální cestě jako úspěch, není podmíněno tím, že změna samotná probíhala na pozadí, respektive se opírala o základnu předchozího stavu věcí. Bylo tedy možno nějakou dobu těžit z prostředí nastaveného předtím sociálním státem (včetně odbytových možností dostatečně rozprostřené a robustní - relativně vůči dané úrovní produkce - konečné spotřeby a poptávky, což vše je závislé na určité míře rovnosti), a také zejména a ještě více tím, že tehdejší stát měl před sebou – a nikoli za sebou - stále ještě nevyčerpaný potenciál zadlužování všeho druhu. Jedná se o to zadlužování, které (podobně jako v USA) může nějaký (a zřejmě i dost dlouhý) čas nahrazovat stagnaci reálných příjmů společenské většiny a rostoucí nerovnost generovanou ve Starém vyspělém světě deregulací a globalizací.

Miroslav Zajíček je také produktem pravice své doby - arogantní a donedávna tak pyšné, neschopné domyslet, že to, co obdivují, se neukázalo dlouhodobě udržitelným. To, co Zajíček tolik obdivuje, totiž svým fungováním, cirkulací a koloběhem den co den stále více podlamuje právě ty základy, které, pokud robustně fungují, umožňují všem Thatcherovým dopouštět se těch či oněch dočasných úspěchů a všem Zajíčkům světa se těmito dočasnými úspěchy opájet…

V Chrudimi dne 14. 4. 2013