Klimatická, finanční a dluhová krize v evropských zemích a ve Spojených státech svědčí o tom, že náš pohled na hospodářskou aktivitu má jenom jeden jediný rozměr. Nastal čas vypořádat se s tím, co vlastně znamená společenský pokrok. V rozsáhlém rozhovoru se o to pokouší německý filosof a profesor pro hospodářskou a sociální etiku Johannes Wallacher. Celý rozhovor je uveřejněn v <a href="http://www.herder-korrespondenz.de/">Herder Korespondenz</a> 12/2011, str. 609-613.

Wallacher je přesvědčen, že existuje vzájemný vztah mezi finanční, ekonomickou, dluhovou a klimatickou krizí. Žijeme tak, že přenášíme náklady související s naším dnešním životním způsobem do budoucnosti. To znamená, že neexistují žádné pojistky proti rizikům, naše skutečné účty musí platit buď lidé žijící na jiných kontinentech, nebo je budou muset zaplatit budoucí generace. Nechceme slyšet, že bychom měli za důsledky svého jednání platit my, a to teď. Navíc se vyhýbáme vážné debatě o tzv. „tichých krizích“, jako jsou celosvětová potravinová krize a hladomory. Přitom právě ty mají těsnou vazbu na finanční krizi, poněvadž dnešním zájmem spekulantů jsou právě komodity a půda, která je využívána k pěstování monokultur. Odlesňování rozsáhlých ploch za tímto účelem pak vyvolává zhoršení klimatických podmínek na celé zeměkouli.

1. Přežil se kapitalismus, kterému dominují korporace a finanční trhy
Forma kapitalismu, jejímž jsme svědkem dnes, je v každém případě neudržitelná, tvrdí profesor Wallacher. Jeho jediným cílem je dosažení krátkodobých rychlých zisků bez ohledu na škody, které v dlouhodobém horizontu takové jednání přinese. Neznamená to konec tržní ekonomiky: jde "pouze" o to, že stát a politika totálně selhaly. Selhání státu a politiky je nejlépe vidět na fungování finančních trhů. Je potřeba vytvořit takový systém, který aktéry hospodářské sféry a světa financí přinutí chovat se odpovědně, platit za svá pochybení a nést rizika. Politická vůle musí donutit ekonomické aktéry, aby jednali s ohledem na budoucnost. Dnes se politika zabývá jenom krizovým managementem, místo aby přistoupila k systémovým změnám. Ve fungování finančních trhů nedošlo k žádným podstatným změnám od doby, kdy krize vypukla, t.j.od roku 2007. Jenže všichni ví, že svět potřebuje nezbytně novou finanční architekturu. Klimatická a potravinová krize vypadla z politické agendy úplně. Pohled na ekonomiku má pouze jednu dimenzi a zabývá se pouze její jedinou část: tou, která je oceněna penězi.

Jsme pod tlakem požadavku na neustálý růst. Přitom růst produkce a služeb, které jsou oceňovány finančně, není po dosažení určité úrovně nezbytným předpokladem našeho blahobytu. A už vůbec nevypovídá nic o úrovni a hodnotě společenského a sociálního pokroku. Orientace hospodářství na růst hrubého domácího produktu přináší mnoho negativních důsledků. Znamená nejenom zhoršování našich životních podmínek, ale stále vyšší zatížení lidského organismu, a to nejen po fyzické, ale zejména i po psychické stránce. Vykořisťování všech jednoduše všechny unavuje. Je tedy načase začít se zabývat otázkou, kam dospěla lidská civilizace, a co znamená vlastně společenský pokrok. Růst HDP by neměl být samoúčelným a dostačujícím pro hodnocení naší životní úrovně a blahobytu. Měl by především naplňovat dvě základní etické výzvy.
Za prvé: z ekonomického růstu by měli mít prospěch všichni a neměl by vést k prohlubování již tak velkých nerovností.
Za druhé: ekonomický růst by neměl ohrožovat životní prostředí; nesmí vést k exploataci zdrojů v takové míře, že by ohrozil šance budoucích generací na stejný životní standard a podmínky pro život na zemi obecně.

Výsledky empirických sociálních výzkumů ukazují, že od určité dosažené úrovně příjmů jsou pro spokojenost lidí určující zcela jiné faktory než peníze. Důležitým aspektem je jistota trvalého zaměstnání a to, jak jsou lidé ve své práci spokojeni, jak se identifikují s cíli podniku, zda se mohou aktivně podílet na tom, jaké pracovní prostředí, jaké podmínky v podniku fungují. Důležitým kritériem je, zda jejich práce umožňuje nebo naopak brání člověku realizovat se v rodině a v dalších sociálních vztazích. Stabilní a hluboké, nikoliv povrchní přátelství a známosti, jsou dalším faktorem symbolizujícím často kvalitu života. Pokud tomu tak je, dá se skutečně hovořit o kvalitním a naplněném životě.

2. Co dělat?
Nestačí jen být naštvaní na politiky a banky, k velkým změnám je nezbytná změna chování nás všech. Musíme opustit naše individualistické myšlení a vidět svět v celé své komplexitě. Každý má svůj úkol. Média budou muset konečně přestat vidět v člověku jenom typ zvaný „homo oeconomicus“ a musí poskytovat vyvážené informace. Aktuální dluhová krize zatlačuje do pozadí všechny důležité problémy dnešních lidí. Vůbec se nehovoří se o tom, jak se banky podílejí na jejím prohlubování i tím, že neposkytují úvěry výrobní sféře, že nepodporují inovace a že tím ztěžují realizaci nezbytných strukturálních reforem. Přitom by měly být tyto inovace 21. století zaměřeny zejména na energetické úspory a minimalizaci spotřeby surovin, jejichž zásoby se tenčí. Veřejné rozpočty díky škrtům už nemají prostředky na rozvoj vzdělanosti a výzkum. Bylo by na čase, aby se média postavila čelem k výzvě informovat objektivně a nezaujatě, a aby přestala manipulovat a zahlcovat éter povrchními a zjednodušenými komentáři.

My občané jsme současně také konzumenty. Jestliže kritická masa změní své spotřební chování, může přinutit i výrobce přeorientovat se na produkty, které budou přínosem pro trvale udržitelnou ekonomiku a nebudou zátěží pro životní prostředí. Profesor Wallacher nevyjímá z odpovědnosti ani církve, zejména církev římsko - katolickou . Církve potřebují neustálé „aggiornamento“. Být v obraze, mít informace a udržovat kontakty s vědci, podnikatelským prostředím, odbory a politickými stranami, aby byl vyvíjen neustálý tlak na postupný proces společenské změny.

Církve se nesmí obávat mluvit radikálněji o solidaritě, a to nejenom mezi členy a skupinami angažovanými uvnitř církve, ale obracet se jako duchovní autorita na veřejnost a hledat podporu v širokých vrstvách společnosti. Wallacher hodnotí pozitivně uveřejnění společného dokumentu obou největších německých církví v devadesátých létech pod názvem „ Společné slovo k ekonomické a sociální situaci v Německu“, které definuje, jaké hodnoty by měl prosazovat sociálně- tržní model hospodářství a dnes hovoří mnoho argumentů pro aktualizaci tohoto dokumentu s ohledem na současnou finanční, dluhovou, ekonomickou, klimatickou krizi a ohrožení stále větší části světové populace hladem. To je pro německou ekuménu důležité, protože veřejnost hodnotí v Německu církve podle skutků a podle toho si o nich vytváří také obraz. V každém případě mezi církvemi v Německu panuje velká jednota, že k dnešnímu dění nelze mlčet. Mezi krizemi, které zde jmenuje a dává do vzájemných souvislostí, však neuvádí demografickou krizi, krizi rodiny a krizi mezilidských vztahů ve vyspělých zemích. I sem se promítly „tržní principy“. Mít děti a obětovat své příjmy, je zejména mezi vysokoškolačkami dnes velké dilema. Zvláště, když mužů ochotných převzít na sebe celoživotní odpovědnost živitele rodiny a být solidární, ubývá geometrickou řadou. Takže apologetové čistě tržního neoliberálního modelu, kteří prosazují tento model v Čechách, si budou muset, pokud budou dále pokračovat v nastoleném režimu, muset zaplatit brzy i za to ustlání postele svou vlastní manželkou.

Prof. Wallacher působí od září 2011 jako prezident jezuitské Hochschule fuer Philosophie v Mnichově, kde působil od roku 2006 jako profesor sociálních věd a hospodářské etiky. Poslední dvě významné práce:„Přidaná hodnota štěstí. Plédování za spravedlivou ekonomiku“ (Mnichov, 2011) a „Globální finanční krize jako etická výzva“ (vydáno společně s Mathiassem Rugelem, Stuttgart, 2011).