Jedna stará moudrost říká, že humánnost společnosti se pozná podle toho, jak tato zachází se svými dětmi, mladými lidmi a starými občany. Budeme-li se držet tohoto měřítka, pak je současná euroatlantická západní průmyslová společnost velmi nelidská. V Evropské unii zažíváme nezaměstnanost mladých lidí na rekordní úrovni, v jižních zemích je to již více jak 50%. Přes veškeré své vzdělání nemají mladí před sebou žádnou perspektivu. Je to skandál a důkaz toho, jak nelidské konstrukce politických elit selhaly.

Jak se dívá současná politická elita na staré občany, vyjádřil právě nový japonský ministr financí Taro Aso. V pondělí řekl oficiálně a vážně toto:

"Staří by si měli pospíšit umřít, aby osvobodili stát od nákladů lékařské péče".

Jméno "Aso" k němu opravdu sedí, protože to, co říká, je opravdu velmi asociální a je útokem na 1/4 ze 128 miliónů Japonců, kterým je víc jak 60 let. Jemu samotnému je 72 let a přesto si ještě přisadil urážkou, kterou označil osoby, které samy nemohou přijímat potravu za "tube people", (od slova trubice, hadice..). Ministerstvo financí prý kvůli těmto lidem musí vydávat hodně miliónu jenů každý měsíc, aby mohl být takto živený pacient udržován při životě. Nová japonská vláda plánuje snížit v příštím rozpočtu sociální výdaje, což znamená již od dubna. Staří lidé jsou pro státní finance zbytečnou přítěží.

"Mělo by být zakázáno, aby byl někdo nucen žít, když si přeje umřít. Já, kdybych se probral a věděl, že mé ošetřování platí stát, bych se cítil provinile", řekl během jednoho zasedání národní rady pro reformy sociálního pojištění. "Problém se nevyřeší jinak, než že si člověk zkrátka pospíší umřít", řekl Taro Aso.

Podle posledních studií má počet obyvatel nad 60 let narůst v příštích 50 letech o 40 %. Stále rostoucí náklady sociální péče o stárnoucí populaci byly hlavním důvodem, proč byla zvýšena sazba DPH v Japonsku na dvojnásobek, tj. na 10 %. Není to poprvé, kdy Aso zpochybnil sociální úlohu státu při pomoci v péči o staré občany. Už v roce 2008 popsal tyto důchodce jako tatterige, jako zátěž pro daňové poplatníky a říká, že by se lidé měli o své zdraví víc starat.

"Já vidím lidi, kterým je 67 nebo 68 let, jak se scházejí na třídních srazech, lelkují a neustále běhají po doktorech", řekl na jednom setkání ekonomů. "Proč mám platit za lidi, kteří jenom jedí a pijí a jinak nic nedělají?"

A k dobru dával ještě i jiné urážlivé výroky jako například, že lékařům chybí zdravý rozum, nebo že mladí lidé dnes nejsou vhodní pro manželství a dělal si legrácky z lidí trpící Alzheimerovou nemocí. Zjevně vidí pan ministr Japonský stát jako firmu, jejímž úkolem je generovat zisk a všechno, co něco stojí, je zapotřebí odbourat.

Tento postoj, vedoucí k privatizaci státu, úsporným opatřením na všech frontách a desocializaci společnosti už probíhá i v Evropě, o zemích bývalého socialistického bloku nemluvě. Politici odbourávají všechny dosažené sociální vymoženosti a vymlouvají se přitom na dluhovou krizi. Řecko a jiné jižní krizové země slouží jako testovací model, kde se má nová strategie prosadit nejdřív. Cíl je jasný: obrat nás o všechno a přivést co největší množství lidí na mizinu.

Výzva japonského ministra financí ke starým lidem, že by už měli konečně zmizet, protože jsou přítěží, nejsou užiteční a stojí jen peníze, platí v konečném efektu nám všem. Od okamžiku, kdy padla berlínská zeď, je tzv. sociálně-tržní hospodářství vyřízeno a výlohy už není potřeba kvůli konkurenčnímu východnímu bloku krášlit. Maska padla a brutální a studená diktatura koncernů vystrčila své drápy.

Není nejmenších pochyb, že podobní politici, jako je asociální Taro Aso, řádí i v našem malém, českém rybníčku. Ti čeští to jenom neříkají tak naplno, mají ústa plná slov o odpovědnosti a křesťanské lásce k bližnímu. Od těch katolických vládců je to zvláště jidášské. Potrestání důchodců od ledna letošního roku, kteří se snaží nebýt na obtíž a ke skromnému důchodu se přivydělávají a vrací velkou část svého výdělku zase zpátky do státního rozpočtu, je ukázkou podobného teroristického smýšlení, jako má japonský ministr Aso.

Čeští pracující důchodci, které stát okrade v letošním roce o víc jak 2 tisíce korun měsíčně, sice zapláčou, ale rozbít okna na ministerstvo financí se nevydají. A s tím se jaksi počítá.