Je začátek srpna 2006, sedím v ranním vlaku s dělnickou třídou. Ta znechuceně nastupuje do práce osvobozené kapitalismem a já se stejnou vervou pádluji na setkání křesťanských animátorek a animátorů do Litomyšle. Ve vlaku jsem nechtě vyslechnul rozhovor jednoho rozhořčeného chlapíka. Agresivní myslitel s podivem zjistil, jak jsou dnes děti předražené. Rozvedl se, žena se stará o dvě nezaopatřené děti a soud mu přikázal vyživovací povinnost ve výši 6 tisíc měsíčně. Za tuto cenu byl neznámý muž ochoten „rozbít své bývalé hubu“ a nazýval ji soustavně „kurvou“, protože s ním prý nechce komunikovat absolutně o ničem, pouze o placení výživného. Děti ani jednou nezmínil jménem, pouze citoval finanční problémy vzniklé jejich vinou a vinou jeho „staré“. Asi přivedla děti na svět samoopylením, bohužel ve společné domácnosti. Ani se nedivím náhlému hnutí mysli tohoto pracujícího krkavce. V dělnickém vlaku o půl šesté ráno nemohl věc domyslit do hořkého konce. Jeho známá mu klidně vykládala, že mohl dopadnout mnohem hůř, ať aspoň ze začátku neblbne a platí. Později prý může žádat změnu vyživovacích nákladů. Asi věděla, o čem mluví.
/n/n
Agresivní realita severních Čech se přihlásila ke slovu hned o jitřním úsvitu, pak přišly na řadu katolické starosti mladých animátorů. Žijeme ve schizofrenickém světě, kde bývalý manžel s verbální agresivitou hodnou hollywoodského terminátora napadá rozvedenou matku se dvěma dětmi – a kde o dvě hodiny později mysticky nadané katolické subjekty přemýšlejí o tom, jak do světa poslat Kristovu zvěst o boží lásce. Oba světy se nemohou nikdy potkat, ledaže by existoval nějaký prostředník mezi světem výživného a univerzem lásky k bližnímu. Takový optimista zase nejsem. Za první republiky a těsně po válce existoval směr zvaný „křesťanský realismus“. Sborník tohoto jména (1946) se snažil postavit ideologickou hráz vítězně postupujícímu marxismu, jež spolu s Rudou armádou osvobodil a posléze zotročil zdejší kotlinové myšlení. Střet ideologií prodlužuje časopis <a href="http://www.distance.cz/rocnik1/cislo1/06.htm">Distance</a>, která oprášila křesťanský realismus v podání Jiřího Fuchse proti Tomáši Halíkovi. Tento nezdárný filosof a teolog se prý zapomněl v labyrintu světa a přitom pustil úplně k vodě onu věkovitou Pravdu v solidním neotomistickém balení. S děckama nezatopíš. Jedna ideologie vystřídala druhou, jinak se od války na poli křesťanského realismu nic nezměnilo. Je pořád stejně intenzivně zaujat ideologiemi – katolickými i světskými – které normální lidé už ani neznají pravým jménem.
/n/n
To co ve světě obecně chybí, je životní styl, který integruje různé složky existence do jednolitého celku. Vakuum realistického životního stylu zasahuje všechny, věřící všeho druhu nevyjímaje. Normální katolíci a katoličky podměrečných let nosí na zádech neuvěřitelný ranec idealisticky opečovávaných blbostí z barokní doby a z věků následujících. Kněží a biskupové mladé v nošení pilně podporují, jak jinak také. Oni už svůj díl nákladu po desetiletí trpělivě nesou, přičemž v podstatě a nezadržitelně padají na hubu. Nových povolání není a nejpíše ani nebude, širší společnost naše barokně-katolické břemeno absolutně nezajímá. Výjimku tvoří úzké skupiny náboženských ideologů, vysokoškolských vrtichvostů, religionistů, historiků a homo- či transsexuálně orientovaných spoluobčanů, které přitahuje vůně staletého posvátna přizdobená ornátem a okouřená kadidlem. Za těchto aforisticky zkrácených okolností by bylo vhodné přemýšlet o upgradované verzi katolicismu postaveného mimo Lidovou stranu, ale zato životadárnějšího než tento politický spolek nejspíše lhostejný Bohu, a zcela jistě obecnému voličskému lidu. Možná by měli mladí věřící společně vyložit ranec zatuchlé zbožnosti; možná by se měli kolektivně podívat na každou položku zvlášť. A možná by pak měli uvažovat ve společně utvořeném mediálním prostoru zaujaté katolické veřejnosti, zda stojí za to, aby příslušný Sisyfův balvan nosili ve svém existenciálním ruksaku po celý život. A možná by pak došli ke stejné zkušenosti jako naše samizdatová a revoluční generace: že je totiž pouze velmi omezené procento hodnot, pro které stojí za to trpět a nasazovat se. Ale že tyto počtem minimální hodnoty jsou hodnotami naprosto základními. A že všechno ostatní je jen třešnička na dortu, jakkoliv ideologicky vychvalovaného a doporučovaného.
/n/n