Dne 20. listopadu tomu bylo 104 let, kdy zemřel v domku železniční stanice Astapovo velký ruský spisovatel, pacifista a vášnivý křesťan, Lev Nikolajevič Tolstoj. Tato zpráva obletěla doslova celý svět. Tolstoj byl totiž v té době světovou celebritou číslo 1.

Jeho pohřbu se navzdory nepřízni státní i církevní moci zúčastnily tisíce lidí. V Petrohradě, Moskvě a dalších místech v továrnách pracující přerušili práci, konaly se demonstrace s průvody s jeho portrétem, byla zavřena mnohá divadla a obchody. Lid prostě svého Lvočku miloval. Možná o to víc, oč jej církevní a carská státní moc nenáviděly. Pravoslavná církev dokonce natolik, že jej v roce 1901 exkomunikovala a to i navzdory vůli cara Mikuláše II. Ten se obával, že podobné gesto bude mít opačný než zamýšlený efekt. A opravdu. Manželka Sofie Andrejevna vzpomínala, že to bylo období, kdy cítili přátelství lidí, známých i neznámých, na každém kroku. Čím to bylo? Již za života velkého spisovatele se vedly spory, zejména v zahraničí, zda je Tolstoj tolik oblíben pro své romány či svůj pozdější život s filozofickými a náboženskými úvahami a recepty pro lepší budoucnost lidstva.

Otázka zněla: „Je tolik slavný a respektovaný pro své romány Vojnu a mír a Annu Kareninu, nebo pro své traktáty a úvahy „Zpověď“ a „Království boží je ve vás“?“ Pro nás překvapivá odpověď často zněla: „Pro to druhé“. V samotném Rusku to bylo ještě složitější, neboť jeho díla byla cenzurována, zakazována a vycházela jen v samizdatu a držitelé takových knih byli odsuzováni do vyhnanství na Sibiř. Nic nepomáhaly osobní intervence, Tolstého přiznání k autorství a žádost o potrestání. Tak jako vždy se moc nevybíjela tolik na mocných jako spíše na bezmocných. Ne nadarmo soudobá karikatura znázorňovala dva cary. Většího Tolstého a malinkého Mikuláše.

Mocnými pochopen, a proto nemilován, bezmocnými milován a příliš často nepochopen. Odtud také pramení Tolstého výrok, že by on, Tolstoj, byl špatný „tolstojovec“, tedy člen komunity stoupenců jeho učení. Tento výrok, podobně jako řada dalších, ještě mnohem podstatnějších, bývá často nepochopen dodnes. Neseme si totiž v sobě své totemy, své modly, které ani Nietzscheho filozofování kladivem není s to rozbít. Naopak je často ukujeme v modly ještě pevnější, takřka nerozbitné. Lev Tolstoj tedy nepoužíval kladiva, ale jak by nejspíše řekl on sám, lásky. Vzpomínal, jak v dětství přišel o matku i otce a přesto vyrůstal v lásce obklopen sourozenci a dalšími dětmi, s nimiž si hrál na „mravenčí bratry“ (šlo o zkomoleninu „Moravských bratří“, v ruštině podobně znějících jako „mravenčí“) kteří se tolik milují, že mezi nimi není žádný svár, tiskly s k sobě pod stolem jako spiklenci „dobra“ a snily o krásném světě.

Zejména starší bratr Nikolaj byl pro pozdějšího světoznámého spisovatele a myslitele nejen velkým vzorem, ale také velkou bratrskou láskou, byl to také on, který vyprávěl Lvočkovi o magické zelené hůlce, zakopané na kraji lesa u strže, nedaleko Jasné Poljany, která až bude objevena, bude na světě kralovat jen mír a vzájemná všelidská láska. A na tomto místě, kde byla zelená hůlka zakopána, byl také Lev Nikolajevič Tolstoj, podle svého přání, na podzim roku 1910 pohřben.

Osud díla Tolstého

V hrobě však nezůstaly jeho myšlenky. Shrnout je v krátkosti je velmi těžké. Vždyť Tolstého filozoficko-teologické dílo je rozsáhlejší než jeho světoznámé romány. Přesto lze asi nalézt i jen jedno slovo, které vše charakterizuje. Nenásilí. Ano, „nenásilí“ je tím slovem, které Lev Nikolajevič Tolstoj objevil, a které čeká, až bude objeveno i dalšími lidmi, až nakonec ovládne svět. Nejde tu ovšem o žádnou utopii jak by se mohlo zdát, neboť tímto objevem se řídil například Mahatmá Gándhí, Nelson Mandela, náš Přemysl Pitter či v dobách husitských válek žijící Petr Chelčický.

Tento objevený postoj nám říká, že násilí není dobrým prostředkem k řešení sporů ani osobních, ani společenských, a vyvozuje z tohoto zjištění radikální závěr. Osvobození člověka i společnosti je možné jen díky zřeknutí se násilí. Naopak, člověk i společnost schvalující násilí není nikdy svobodná. Žít v souladu s tímto zjištěním, odmítat špatná, a hledat dobrá řešení, není žádnou utopií, ale naopak je vlastním smyslem života. Ne každému je dopřáno dospět k takovým závěrům, většina lidstva ještě žije zvířeckým způsobem života a zdokonaleného „nadčlověka“ hledá především ve fyzické dokonalosti.

Tolstoj však spatřuje lidství v jeho duchovním základě, zvířecí život, kterým žil do padesáti let svého věku, a díky kterému byl svým okolím chválen a vyznamenáván, začal považovat za nedůstojný člověka. Tolstoj se stal vegetariánem, a násilí na člověku přirovnával ke kanibalismu. Ano, byly doby, kdy lidské maso nepřátel patřilo ve společnosti k přijatelné stravě, zatímco dnes je podobný způsob obživy kuriozitou, extrémním případem v nouzi, který rozhodně není plánován, natož vyznamenáván. Stejně tak je nelidské plánovat zabíjení lidských bytostí z jakéhokoliv důvodu.

Jak by taková Tolstého „politika“ vypadala v praxi v dnešní době? V našem případě by každý člověk, hodný jména homo sapiens, odmítl budování naší armády, stejně jako kolaborantskou vládu hájící zájmy cizí velmoci. Každý člověk by nahlédl, že vlastně ministři každé vlády hájí především své zájmy a nikoliv zájmy ovládaných. Tyto zájmy nadřazují i nad obecně platné normy, které uznávají lidé prakticky na celém světě. Vlády vládnou jen za cenu popření zdravého rozumu, svobodné vůle a humanity. Vlády v širším slova smyslu, to znamená včetně tzv. elity společnosti, jsou ve skutečnosti jejími parazity. Tolstoj takto, nakolik patřil jako hrabě ke šlechtě a k privilegované třídě, viděl i sám sebe. Jeho obdiv naopak patřil prostému lidu a jemu také adresoval zejména svá pozdější díla. Elity tento lid zneužívají pomocí různých úskoků a triků a ten jde za takovými vůdci jen proto, že se nevymanil ze zvířecího stavu, a není schopen nalézt svou vlastní svobodu.

Žít jako člověk

Dnes, stejně jako tehdy i vždycky, není v zájmu žádného lidu bombardování, ať už jej nazveme humanitárním nebo barbarským. Vždy jde o hromadné vraždy. Stejně tak není v zájmu žádného lidu posílat svou armádu proti tomuto lidu. Zatímco útoky proti lidem cizího kmene nebo státu lze nazvat zvířecími útoky, útok armády proti vlastním lze přirovnat snad jedině ke kanibalismu. Není proto překvapující, že takové činy jsou i mezinárodním právem jednoznačně odsouzeny. Myšlenka „nenásilí“ tedy rozhodně nepatří jen do minulosti či vzdálené budoucnosti. Patří vždy do současnosti. Tam, kde je konflikt, je třeba hledat jen nenásilná řešení.

Ta jsou často překvapivě jednoduchá. Obvykle stačí nechat řešení problémů na lidech místních a bezmocných a vyřadit z rozhodování lidi skutečným problémům vzdálené, ale o to mocnější. V případě Východní Ukrajiny stojí každý tamní bojeschopný muž před dilematem. Buď narukuje do Ukrajinské armády nebo k separatistům, anebo odejde z konfliktu pryč např. do utečeneckého tábora. Dřívější život je nenávratně pryč. Ukrajina je rozdělena prostřednictvím armády a jejího vraždění civilistů. Ukončení konfliktu násilným řešením však není možné. Vždyť jak by mělo vypadat „konečné řešení“, konečné vítězství Ukrajinské armády? Zabití všech separatistů? A co jejich manželky, rodiče, synové a dcery? Ti všichni by obratem začali vládu v Kyjevě milovat? Právem se můžeme domnívat, že asi těžko. Pro Tolstého by první dvě „násilné“ možnosti nepřipadaly v úvahu, to však neznamená, že by se jen podřídil jako ovce vítězi. Právě naopak.

Největšími „nepřáteli“ nejsou cizí armády, ty dříve nebo později odejdou, ale vlastní kolaborantské vlády a jejich přisluhovači. Vlády, vesměs zločinecké skupiny, nejsou drženy jen armádami a policií, ale především veřejným míněním. Jenom díky veřejnému mínění může armáda USA mučit, zabíjet a bombardovat koho chce. Jenom díky našemu veřejnému mínění může naše vláda podporovat zločineckou vládu Ukrajiny, a jenom díky této podpoře, a samozřejmě celé EU a USA, může tato banda vládnout. Podobně je to s konflikty v Palestině, Iráku, Afghánistánu a dalších zemích. Veřejné mínění se proti zločinnému působení vlád nestaví ani stávkami, demonstracemi, prostým nesouhlasem vyjádřeným ve volbách či jinou nenásilnou formou, a proto mohou různé armády poslané těmito vládami konat svou práci, tj. provozovat hromadné vraždy.

Za tuto práci dostávají odměnu od souhlasící (nebo alespoň neprotestující) společnosti. Tak se ukazuje, že jsme na jedné lodi, a že naše slabost, s kterou trpíme svojí kolaborantskou zbabělou vládu, má dalekosáhlé důsledky. Tato kolaborace a zbabělost však v žádném případě není omezena na úzký okruh osob vlády, naopak každá doba, každá vláda, měla své obhájce v řadách novinářů, umělců, církve, vysoce i nízce postavených osob. Ať to bylo za Rakouska-Uherska, První republiky, Protektorátu či tzv. socialismu. Proto není překvapující, že má své obhájce i náš dnešní režim loutkového státu Spojených států amerických. Sovětský svaz na „věčné časy“ vystřídaly Spojené státy. Fanoušci ovšem velmi často zůstali stejní. Včera mávali Husákovi na 1. máje a podepisovali antichartu, dnes demonstrují či podepisují petice podle návodu velvyslanectví USA.

Není divu, že většina podporovala tehdejší režim stejně, jako podporuje ten dnešní. Je to pohodlné a často dokonce více než příjemné. Obzvlášť pro ty, co jsou „nahoře“ ať už v jakékoliv sféře. Každý režim se zcela pochopitelně opírá o ty „úspěšné“. Avšak i když v opozici nasazující svou kůži byla opravdu jen malá menšina, přesto to stačilo k převratu v roce 1989. Proč? Protože režim ztratil podporu většiny, bez veřejného mínění odmítajícího podpořit režim Milouše Jakeše by se žádná sametová revoluce nekonala. Stejně tak, až přestane dnešní veřejné mínění podporovat dnešní režim, padne úplně stejně, násilí nepomůže ani vládě, ani nebude třeba ze strany opozice.

Stěžejní boj o svobodu se tedy nevede fyzickým násilím, nýbrž jak řekl Tolstoj, vede se o veřejné mínění, o mysl lidí, a to nikoliv jen zvenčí, například prostřednictvím médií, ale vnitřním poznáním a bojem odehrávajícím se v každém člověku hodném toho jména - homo sapiens. Není třeba nových stran, není třeba nových církví, není třeba "tolstojovců" není třeba nových model, je třeba jen uvěřit tomu lepšímu hlasu promlouvajícímu uvnitř každého z nás a najít odvahu jít za ním. Víc nám netřeba.