Slova o Božím služebníkovi, za kterého lobuje Hospodin a Deutero-Izaiáš, nás provázejí celý advent a Vánoce. Tento vzácný muž „nedolomí nalomenou třtinu a neuhasí doutnající knot“ (<EM>Iz 42,3</EM>). Asi jím byl v originále míněn perský panovník Kýros, který židy deportované do Babylónu za asyrské vlády konečně propustil na svobodu. Předtím musel ovšem nalomenou třtinu asyrské vlády dolomit a doutnající knot jejich odporu tvrdě sfouknout. Ale tím se zbožný psavec Izaiáš nijak neznepokojuje: šlo o Boží odplatu, a tudíž totálně spravedlivé řešení. Z větší výšky se pozorují dějiny přehledněji. Že se nějaký detail při ptačím pohledu ztratí, to je samozřejmé a s tím se i počítá. Hlavní je, že dějiny kráčí správným směrem a že z věznic jsou propouštěni ti, kteří po dvě generace bydleli ve tmách. <BR><BR>Stejně i Petr z druhého čtení nemá s dějinami problémy, když říká optimistická slova o tom, že teď opravdu a konečně všechno chápe (<EM>Sk 10,34</EM>). Je to hezký překlad originálního výroku: „Vpravdě mi dochází, že... atd.“ Skrze Ježíše začíná nová etapa v dějinách spásy – po křtu, který hlásal Jan, když Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta. Ani Petr nemá s dějinami spásy problémy. Vidí je odstupem, protože část těchto dějin se naplňuje u setníka Kornélia v Cézareji, kam byl Petr povolán, aby pokřtil pohany. A zde začínají naše první problémy, v textu neviditelné a zamlčené. Petr se ve skutečnosti pohanů stranil tak důkladně a licoměrně, že jej Pavel musel otevřeně napomenout a kritizovat (<EM>Gal 2,11</EM>). Proto není příliš pravděpodobné, že se hrnul za nějakým římským setníkem do Césareje, když v tu dobu měl sedět doma v jeruzalémském chrámě a chválit Boha. V této roli se jistě cítil lépe a pohodlněji, vždyť byl mezi svými židovskými spolubratry. Třeba mají biblisté pravdu, že jde o typickou konstrukci pozdně antického křesťanského dějepisce. Ten připisuje rozběhnutí křesťanské misie Petrovi, kterému Kristus slíbil jasný primát ve sboru Dvanácti. Tím se splní povinná úcta k představeným, i když zrovna nehýřili jen dobrými příklady. Úmysl psavce je jasný: nechá nové dějiny spásy rozběhnout Petrem, který přestřihne startovací pásku. Ale hlavní práci na misii pohanů odvede Pavel, o němž vypráví zbytek příběhu ze Skutků apoštolských s nadšením nikoliv povinným, nýbrž vpravdě zbožným. Zamlčené vsuvky opět dokazují, že nás čtení situuje do určitého teologického scénáře. Ptačí pohled inspirovaného dějepisce upravuje celý příběh. Vnáší do něj jednotu tím, že pomine jasný a v Pavlových spisech doložený konflikt mezi ním a Petrem. A navíc vloží šéfovi nové církve do úst slova o tom, že všechno chápe. Znovu jsme konfrontováni s vyžehlenou verzí křtu Páně, která tuto událost zasazuje do předem daného scénáře. Pak není problém všechno chápat, jak to dokazuje Izaiáš a Petr. Že se přitom něco drobného přehlédne – krvavá válka Kýra, veřejný spor s Pavlem – to už tolik nevadí, protože ptačí perspektiva nabízí zajímavý let světem a dějinami.<BR><BR>A teď se mrkněte na Matoušovu zprávu o křtu Páně. Je zajímavá tím, že zde vidí holubici pouze samotný Ježíš a stejně tak pouze on slyší hlas z nebe (<EM>Mt 3,16-17</EM>). Pak ale máme zajímavé rozdvojení dějin spásy na veřejné a tajné. Veřejný křest Ježíše byl zajímavý pouze tím, že se při něm vůbec nic světoborného nestalo. Jan vylil na jednoho kajícníka vodu a tento se pokojně odebral pryč. Protože vylil jordánskou vodu křtu na stovky a snad i tisíce jemu podobných, nebyl Ježíšův případ pro antické novináře a pozorovatele zabývající se komentováním díla excentrického Jana Křtitele ničím zajímavý. A to tam byli i špehové velerady, špióni krále Heroda, kteří se prali o místo se špióny Římanů. Zkrátka nikdo nic neviděl, což bylo v napjaté konkurenci církevních a státních tajných služeb jen dobře. Dokonce podle Matouše ani Jan Křtitel nic neviděl. Evangelistova verze přísně utajeného křtu kontrastuje s ostatními verzemi synoptiků a Jana. Viděl a slyšel jen Pán, což bylo ale dobře. Tento křest normální nebyl a někdo to vidět musel. Pak také viděl i svatopisec, který nepatřil k práskačům, ale ke zbožným duším. Dokonce i k těm, které na tomto křtu vůbec nebyly, protože apoštolové byli i u Matouše povoláni až později. Ale pak si to evangelista celé vymyslil, dokonce i tu tajnou doložku o nebeské operaci. A jsme znovu u literárního scénáře, kterým se vyznačuje Matoušovo evangelium. Ten nechá dějiny spásy působit ve skrytosti, ale nikoliv absolutní; to bychom pak nevěděli nic. Někdo musí něco vidět, jinak máme úplnou tmu. Matouš nechá Ježíše pozorovat otevřená nebesa zcela samotného. Tím vytváří konstrukci dějin spásy, kde všechno není hned jasné jako Petrovi a Izaiášovi. A to jsou naše dějiny: my také nevíme, co s námi Bůh zamýšlí, proč jsou pokladničky a semináře prázdné, proč nás katolíky ve společnosti nikdo nemá rád a proč v průzkumu veřejného mínění stojíme na pomyslném žebříčku popularity jen o málo výš před našimi poslanci, kteří společně s uklízečkami obhajují čestné poslední místo. Je mi líto uklízeček, ty si to opravdu nezaslouží. Ale třeba do toho všeho vidí Pán Ježíš stejně jako do otevřených nebes. Ale někdo to musí vidět společně s ním. Pak si musí sednout k počítači, aby svá a Ježíšova vidění sepsal a dal na web.<BR><BR>
<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>