<P>V první době ponížil Hospodin zemi Ukrajinu a zemi Běloruskou, v poslední době však oslaví zemi Slovanů, širý kraj za Dněprem, Galileu pravoslavných (<EM>Iz 8,23</EM>). Tak praví na pokračování prorok Izaiáš někdy kolem roku 760 př. Kristem v království Severního Izraele. Král Achaz se tehdy přilichotil k Asyřanům ze strachu před invazí králů Judska a Sýrie. Asyřané se mu odvděčili trvalým obsazením země a rozbitím státu. Po dobytí Samařska byli židé ze severu posláni do zajetí (722 př. Kr.). Ale pak si král Chizkiáš proti okupantům znovu zarebeloval (<EM>2 Král 18,7</EM>), protože ho v tomto počínání podporoval mimo jiné i Izaiáš - lid se prý má plně spolehnout na Hospodina (<EM>Iz 37,6</EM>). Nešťastný král, který měl na krku vzbouřence, proroka a nevyhnutelnou válku s Asýrií, se pokoušel zachránit vyjednáváním o vojenské pomoci - nikoliv s Hospodinem, nýbrž s Egyptem, což rozlícený prorok charakterizuje jako zradu na Nejvyšším (<EM>Iz 30,2-4</EM>). Načež se asyrský panovník Sancheríb rozčílil nad nestabilním spojencem podporovaným náboženskými fanatiky a do Palestiny skutečně vpadl. Nastala zlatá doba náboženského zápalu, kdy Izaiáš pohrdá reálnou politikou a vybízí národ k odporu (<EM>Iz 37,1-7</EM>). Králi Chizkiášovi už asi bylo všechno jedno a poddal se Hospodinu. To jest, poslal Sancheríbův dopis vyzývající ke kapitulaci přímo do nebeské lampárny: "Chizkijáš vzal dopisy z ruky poslů, přečetl je a pak vstoupil do Hospodinova domu a rozložil je před Hospodinem." (<EM>Iz 37,14</EM>). A ejhle, nebeská lampárna se dala do pohybu: v okupačním vojsku vypukl mor a invaze se odložila. Hospodin zvítězil a spolu s ním i pevná víra v ozbrojený odpor proti asyrské okupaci. Vidíme správně, že Izaiáš to neměl jednoduché v době, která nebyla jednoduchá. Ale věřil a jednal. Jeho jednání - a tím i slova (pořadí je důležité!) - se stala Božím poselstvím i pro nás.</P> <P>Izaiášův příklad ukazuje, že někdy je dobré prozkoumat proroctví i z teologického hlediska zvaného <EM>Sitz im Leben</EM>. Zkoumá slovo Boží tak, jak bylo proneseno v tehdejší reálné situaci a historických okolnostech. Idealizovaný výklad či novozákonní nadšenci jako evangelista Matouš ihned stočí napsané na Krista. Ale i tady narazíme na realitu, tentokrát Ježíšova působení. Ocitujme daný úryvek.</P> <P><FONT face=Arial>"Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: "Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů - lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti." Od té chvíle začal Ježíš kázat: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." (<EM>Mt 4,12-17</EM>)</FONT></P> <P>Vidíme, že starozákonní citace je zasazena do Ježíšova konkrétního rozhodnutí. Po uvěznění Jana Křtitele vystupuje Ježíš se svým prorockým programem. Hlásá eminentní přítomnost Božího království a tuto přítomnost dokazuje svými skutky. Jeho jednání tak vyvolává nepřímou mocenskou konfrontaci se čtvrtinovým králem neboli tetrarchou Herodem, který nakonec nechal Jana Křtitele zavraždit (<EM>Mt 14,1-12</EM>). Náš vševědoucí Pán si lehce mohl spočítat, že to nemohlo dopadnout jinak. Přesto se rozhodl pro podobnou křížovou cestu. Proroci holt už jsou takoví, včetně Božího syna. Ježíšovo rozhodnutí pokračovat v Janově prorocké činnosti jistě zaregistrovali také Římané okupující Palestinu. Ale ti si všímali pouze těch proroků, kteří se prohlásili za Mesiáše. Ti byli automaticky ukřižováni jako vzbouřenci. Ježíš tedy nastupuje svou mesiášskou cestu s vědomím, že bude asi stejně dramatická jako Izaiášova. Příklad nebeské lampárny fungující pro Izaiáše a Chizkiáše či nebeské pomoci pro Božího syna, který svým vzkříšením přemůže smrt, ukazuje na retrospektivní pohled víry. Je důležitý. Asi jako standarta na Pražském hradě, která oznamuje celému českému světu, že pravda zvítězí. Snad ano. Alespoň moje slabá víra tomu věří i v době, kdy hlavní ideolog tunelizace a právního rozvratu sedí na demokratickém trůně jako platně zvolený prezident-lidumil. Víra se musí prosadit v normálních životních okolnostech. Děkujme Bohu za to, že jsou u nás opět normální a nikoliv staro- či novozákonně dramatické. Politický realismus typu Izaiáše by k hradnímu přísloví dodal, že pravda sice zvítězí, ale dá to fušku. To je víra v reálu, nikoliv ta platonicky-retrospektivní.</P> <P>Stejné napětí najdeme v dnešním úryvku u Pavla. I jeho působení idealizovaly a teoretizovaly nesčetné generace věřících, a dokonce i teologů. Citace z Listu Korintským ukazuje na interní poměry jednoho kosmopolitního města, kde se evangelizačního turnaje zúčastnilo hned několik pastorů najednou. Sbor, neboli místní církev Kristova, se pak celkem pochopitelně rozdělil podle sympatií k tomu či onomu zázračnému misionáři. A k Pavlovi došla z Chloina domu hláška, že Korintští se mezi sebou hádají (<EM>1 Kor 1,11</EM>). Než přemýšlet o Ježíši a důvěřovat jeho působení, to je mnohem jednodušší založit fan-klub toho či onoho misionáře a v jeho jménu potírat náboženskou konkurenci. Znovu jsme v reálných poměrech prvních sborů, kde se prosazuje nejen nutný zmatek pluralitně pastorovaných duší, ale i iniciativní jednání, prorocky a teologicky podepřená znalost Božích cest v přítomnosti - a na tomto poznání založená osobní autorita, která káže a káře bezhlavé křesťanské ovce. To je Pavlovo působení v kostce. Nebudu nic vykládat o tom, jak to v české církvi vypadá dnes, protože mne někteří pravidelní čtenáři těchto stránek podezřívají z přílišného pesimismu. Jde mi o jednotu slova a činu, kterou dokazuje Izaiáš, Ježíš i Pavel. Jejich činy nepředstavují slepá tažení náboženských fanatiků ve jménu teologicky-abstraktního Boha konečné nebeské spravedlnosti páchnoucí sírou; ani neasistujeme u propagandistického průjmu politických šíbrů hlásajících Boha ideologicky pevného a neochvějného, tedy Hospodina pravicových konzervativců. Já jsem liberál meditující spásonosnou činnost lotra ukřižovaného po Ježíšově levici; věřím v souhru lidské a Boží svobody jednat prozíravě a smysluplně v čase, který je zmatený. Jako ten náš.</P> <P> </P> <P> </P>