Říjen 01, 2012


(pokračování)


5. vedou k degeneraci - špatné geny se přenášejí vertikálně, téměř žádné horizontálně

6. děti nemají vhodné vzory, i ty jen trochu lepší jsou monopolizovány.


ad 5

Původní „vnitřní“ sexuální výběr, kdy si organismus ženy vybíral ty geneticky nejvhodnější ze spermií několika mužů, byl nahrazen „vnějším“ výběrem, kdy není brán ohled nejen na genetiku, ale často ani na fyzickou přitažlivost (která může o genetické kompatibilitě svědčit), ale probíhá podle výhod, které z dané volby vyplývají, a které mohou být dány buď vlastnostmi partnera, nebo jeho společenským statutem, na který on sám nemusí mít vliv.


K degeneraci dochází hned několika způsoby. Například už jen tím, že tento systém preferuje lidi „přizpůsobivé“, kteří se mu podřídí.


Dokonce i vtipy o blondýnách mají genetický základ:


Netečnost lidí umožňuje ovládnutí společnosti, čímž se dostávají na vrchol hierarchie zpravidla blbci. Ať už tak, že společnost rovnou ovládne blbec, nebo tak, že ten, kdo ji ovládl, si pak vybírá jako své spolupracovníky a podřízené blbce, aby jej nikdo nepřevyšoval, aby se necítil ohrožen. Když to pak v dané společnosti chodí tak, že se ženy, které představují ideál krásy, dostávají do rukou těm výše ležícím v hierarchii, nepřekvapuje, že jejich děti jsou blonďaté po mamince a blbé po tatínkovi... (V našem případě jsou to blondýny, v jiných kulturách může jít třeba o steatopygii.)


Tímto dnešním pseudovýběrem se k sobě často dostávají lidé, kteří by asi spolu mít děti neměli, proto to také nejde, urputně se o to snaží a nakonec oplodnění dosahují nepřirozeným způsobem. To zdraví genofondu asi také nepřispívá.


Vertikální přenos genetických informací (z rodičů na potomky) byl tedy hrubě narušen, a horizontální přenos - přenos stykem s tělesnými tekutinami jiných lidí - téměř znemožněn. Horizontální přenos - kterým byla přenesena většina lidského genomu - dosud není prozkoumán a jeho význam doceněn. Možná je jeho funkcí i oprava genetického kódu. Možná s ním souvisí skutečnost, že po zavedení manželství v podstatě patřilo ke kultuře, že muži pravidelně navštěvovali nevěstince. Možná byly prostitutky pro muže tolik přitažlivé také proto, že měly v sobě sperma jiných mužů. Dnes, kdy se za těchto okolností používá preservativ, který takový kontakt znemožňuje, vyhledává prostitutky již jen nepatrné procento mužů. Problém je, že pokud nejsou lidské podvědomé touhy po horizontálním přenosu naplněny tímto způsobem, může to vyvolat touhy dosáhnout téhož jiným způsobem, a to kontaktem s krví. Může to v lidech vyvolávat násilné sklony, obzvlášť pokud jsou k tomu systematicky vedeni propagandou (sexuální scény ve filmech jsou dětem nepřístupné, kdežto krvavé horory ano).


ad 6

Hodně slyšíme o tom, jak děti potřebují rodiče jako vzor, zejména mužský vzor, a jak jsou nepřítomností mužského vzoru postiženy děti svobodných matek. Děti mužský vzor potřebují, ale právě rodinný párový život je o něj nejvíc připravuje. Lidé mluví o tom, jak je krásné, když děti mají dobré rodiče, ale přehlížejí, že to, že tito rodiče žijí uzavřeným rodinným životem se svými dětmi, dnes ve skutečnosti znamená, že jiné děti, které dobré rodiče nemají, a které by dobrý vzor také potřebovaly, jsou odsouzeny žít se svými špatnými rodiči, a nemají možnost se s někým, kdo by jim byl lepším vzorem, vůbec setkat. Máme to brát tak, že „mají prostě smůlu“, nebo že je to „boží trest“?


Když ještě lidé žili ve skupině, měly děti přístup ke všem členům skupiny, později ke všem členům obce. Měly na výběr z mnoha strýců, tet, sousedů, navíc jim mohl být vzorem každý v něčem jiném. Dnes žijí lidé tak izolovaně, že se děti kromě svých rodičů, televize a počítače s nikým nesetkají. Děti už dnes nemají lidské ani zvířecí vzory, jako vzory jim už většinou slouží jen animovaní panáčci z počítačových her.


Ano, děti svobodných matek mohou trpět nedostatkem mužského vzoru. Není to však tím, že je jejich matka svobodná. Naopak to bývá tím, že až tak svobodná není, je ovlivněna okolním pojetím morálky, a tak nechce, aby děti viděly její milence. Je přesvědčena, že se to „nesluší“, že je děti nesmějí vidět, protože by to byl pro ně „špatný příklad“. Dokonce si myslí, že kdyby děti viděly čas od času jiného „tatínka“ nebo „strýčka“, mělo by to na ně špatný vliv, a mluví o guláších v hlavičkách. A často pak jsou i hrdé na to, že se jim podařilo před dětmi vše utajit, že děti nikdy nikoho neviděly. Na vině je tedy spíš společnost...


Pokud děti otce mají, problémem je, že právě otec vhodným vzorem nebývá. Jednak proto, že otec je více méně muž hrající si na matku. Mužům víc sedí role učitele - a dnes to bývá naopak tak, že muži přebalují děti, které pak jdou do školy, kde jsou samé učitelky. Dalším důvodem je, že párové soužití je nepřirozené, a tak se i muži v něm chovají nepřirozeně. A je vcelku jedno, jestli doma ženě poroučejí nebo ji naopak poslouchají víc než děti. Otcové by byli paradoxně vhodnějším vzorem komukoli kromě svých vlastních dětí...


Vhodným vzorem nebývají ani matky, které často žijí s představou, jak se pro děti musí obětovat, což pak vede u dcer, když vyrostou, k nízkému sebevědomí. A jako vhodný vzor většinou neslouží ani obvyklé rodinné prostředí, se všemi svými konflikty, ať už se projevujícími hádkami nebo naopak nezájmem, ponorkovými nemocemi ap.



co s 5

Od dob, kdy lidé žili ve skupinách, se lidský mozek zmenšil o 10 %. Právě k životu ve skupině, který vyžaduje zpracovávání obrovského množství většinou podprahových informací, je třeba velký mozek ... a jak říkám, na manželskou hádku stačí mikročip. Na procvičování mozku nestačí ani hraní počítačových her - jak je známo na příkladu jistého ruského „aktivisty“, i šachy může hrát naprostý idiot.


Vnucování nekompatibilních genů si ženy doposud úspěšně řeší tak, že podle odhadů 20 až 40 % dětí mají s jiným mužem, než s tím, co se považuje za jejich otce. S rostoucí dostupností genetických testů na určení „otcovství“ to však pro ně bude stále větším rizikem, které pravděpodobně mnohé z nich odradí.


Ženy tuto nekompatibilitu velmi dobře cítí - sexuálně je přitahují muži geneticky od nich nejodlišnější, ale jako partnery si naopak čistě rozumově vybírají muže geneticky daleko bližší, muže, kteří by byli „dobrými otci“. (Pokud nejde o onen výběr, který vede ke špatné pověsti blondýn.)


Veškeré nepřirozené způsoby, které se dnes používají k tomu, aby „bezdětné páry“ měly děti, představují riziko degenerace. Umělá oplodnění žen - které by pravděpodobně bez problému otěhotněly s jiným partnerem - vedou často k předčasným porodům poškozených dětí. A i v případě dárců semene je jejich vhodnost problematická.


K degeneraci přispívá i to, že právě ti, kteří vnímají, co se kolem nich děje, často děti nemají, ať už jde o muže, kteří nechtějí riskovat vydírání ze strany žen, které zákony mnohých zemí umožňují, nebo o muže a ženy, kteří nechtějí děti do takového světa přivést. Jako sloni, kteří se v zajetí také nerozmnožují. Kdyby podobných lidí bylo víc, mohli by takovou „rodičovskou“ stávkou, odmítnutím plodit otroky, dokud se podmínky k životu lidí nezlepší, nějakého zlepšení i dosáhnout. Jejich „výpadek“ je však rychle nahrazen „stávkokazy“, kteří o budoucnosti svých dětí neuvažují, třeba proto, že vůbec moc neuvažují, nebo podléhají ideologii, která prohlašuje plození za posvátné, bez jakéhokoli ohledu na cokoli.


co s 6

Pokud jde o vzory, nejen učitel Hnízdo je dnes nemyslitelný. Děti dnes vychovává hlavně televize (a v té zase hlavně reklamy). Ve srovnání s ní mají na děti rodiče jen omezený vliv. Televizi je samozřejmě možné nemít. Ale pokud by ji nemělo víc lidí, bylo by to možná prohlášeno za důvod k odebrání dětí.


Nejnovějším problémem pak je, že dnes už téměř ani neexistují rodiče, kteří by se dětem věnovali. Ekonomická situace většiny z nich je taková, že se po pracovní době snaží vydělat další peníze, aby splatili dluhy, a pak již nemají čas ani energii. Dětem se nevěnují ani úspěšní rodiče - workoholici, jimž práce také zabere veškerý čas. A ani nezaměstnaní, kteří sice čas mají, jsou však svou situací natolik deprimováni, že nemají ani na děti náladu. Ačkoli většina těchto lidí žije v manželství, které je pro výchovu dětí prohlašováno za ideální, výsledek je takový, jaký je. Rodina prostě takovým způsobem už v dnešní době nefunguje.


Manželství a párové vztahy jsou dnes lidem vnucovány hlavně světskou propagandou. Dnešní státy je však převzaly jako vhodný nástroj k ovládání lidí od církví. A církve je zase okopírovaly jako osvědčený nástroj od starověkých otrokářských systémů, případně později jedna od druhé. (Katolická církev si dogma o svátosti manželství vymyslela v druhé polovině roku 1563, v rámci protireformace. Bylo přijato v době upalování čarodějnic, jako paralelní nástroj.)


O tom, že se jedná pouze o takový otrokářský nástroj, svědčí skutečnost, že nemá oporu v písmech: Vysvětlování sedmého přikázání (šestým je jen u katolíků, kteří vyškrtli druhé - „nebudeš malovat pámbíčka na zeď“) v tom smyslu, že člověk nemá mít sex mimo manželství, je základním nepochopením duchovních nauk nebo zlým úmyslem. Takové pojetí navíc nakonec de facto vede k porušování všech přikázání - k tomu, že se lidé k sobě chovají tak, jak se chovají. ...Případně můžeme říci, že porušuje zásadu: „chovej se k jiným tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k tobě“, o které se dnes uvažuje jako o jediném (souhrnném) přikázání pro budoucí celosvětovou společnost.


Výroky o manželství v bibli musíme brát v kontextu společnosti oné doby, společnosti otrokářské. Podobně jako známé „dávejte tedy, co je císařovo, císaři“, které také není vykládáno tak, že máme dávat císaři všechny peníze, že musíme císaře mít, a dokonce navždy. Nejde o morálku v etickém slova smyslu, ale o „morálku“ ve smyslu tehdejších „vlastnických práv“. Z části desátého přikázání, „nepožádáš děvky bližního svého“, navíc vidíme, že mimomanželský styk byl v té době samozřejmý, když to trochu přeženeme, můžeme ji dokonce vyložit tak, že kdo nemá děvky, není bližní. ...O monogamii není v bibli, sestavené z textů polygamního židovského národa, samozřejmě žádná zmínka.


Pokud chceme v biblických výrocích, týkajících se sexu, vidět varování před nesprávným chováním, měli bychom v nich vidět varování před sexem spojeným s vlastnictvím majetku či osob, s fyzickým či psychickým násilím. ...Osobně si také myslím, že těm, kdo sex spojují s penězi nebo jinými zisky a výhodami, násilím, ponižováním, nebo tvrdí, že má sex sloužit jen nebo hlavně plození ... to nepatří ani do ruky.


Přesto mnozí dosud upřímně věří, že na manželství něco dobrého je, nebo že je dokonce „posvátné“. Upřímně se snaží na něm něco dobrého hledat, i když nenalézají, i když cítí, že je vše jinak. Upřímně věří, že císařovy nové šaty existují. A upřímně věří ve svou hříšnost, špatnost, podobně jako ti, co nevidí císařovy nové šaty, ve svou hloupost. Upřímně si nalhávají, že jsou věci jinak, než jak je vidí a cítí.


Církevní propaganda kupodivu není zdaleka tak účinná, jak by si někdo myslel. Ve Spojených státech byly v jedné studii porovnány skupiny lidí, hlásící se k různým náboženstvím nebo nehlásící se k žádnému. Pokud jde o mimomanželský sex, měli ho lidé ze všech skupin v podstatě stejně. Dopad propagandy je pravděpodobně vyvážen možností setkávat se, která je u členů církví vyšší. Rozdíl je jen v tom, že čím víc je jejich náboženství protisexuálně zaměřeno, tím cítí větší „výčitky svědomí“. Ze všech skupin se proto kvůli sexu nejhůř cítí mormoni. Věřící tedy hlásají „ideál“, který možná praktikují někteří z nich jako jednotlivci, nikoli však věřící té které církve jako celek, „ideál“, který tedy nikdy nenaplnili a nechápou důsledky, které jeho naplnění nese. K naplnění tohoto „ideálu“ - k téměř naprostému potlačení sexuality - došlo „paradoxně“ u „ateistických“ Čechů, a to za použití zdokonalené propagandy nové generace. Výsledek je zcela jiný, než jak by si asi věřící představovali. Je jím totální rozpad společnosti, spolu s nejvyšším výskytem všech negativních společenských jevů. („Měření“ množství sexu je samozřejmě problematické pro nespolehlivost údajů, které v průzkumech lidé uvádějí, o něčem však může napovědět třeba nedávno zveřejněná spotřeba prezervativů, která je u nás nižší než jeden na osobu za rok...)


Světská propaganda obhajuje manželství a monogamii sice v něčem jinak než církve a používá jiné hrozby (i když i pro ni je to něco, co je dáno shůry a o čem „se nediskutuje“), při bližším pohledu se však všechny její „argumenty“ ukazují podobně nepravdivé.


K udržení manželství a párových vztahů je třeba velkého tlaku. Proto, pokud již splní účel, tlak poněkud zmírní. Propaganda se pak soustředí spíš na nářky ohledně „rozpadu“ manželství a rodiny - přinejmenším poněkud pokrytecké od těch, kteří vědí, že manželství a rodina (myšlena je atomová) jsou jen nástrojem, etapou při rozbíjení společnosti až na zcela izolované jedince.


Obyčejní lidé, ať už proto, aby si obhájili výhody z manželství a párových vztahů plynoucí (většinou jen vysněné), nebo jen svou „pohodlnost“, neochotu cokoli měnit či neochotu navazovat vztahy, často „argumentují“ tím, že „není možné se vracet“, že je dnes „jiná doba“ a podobně. Mnohé jejich argumenty nápadně připomínají způsob, jakým u nás lidé před třiceti lety argumentovali, že není možné vegetariánství.


To, že si někdo nedovede představit, že by spolu lidé opět komunikovali a chovali se i v sexu otevřeněji, neznamená, že to nejde. To, že to dnes už lidé neumějí, také ne. I když v případě, že už mají lidé natolik zmenšený mozek, že už se to znovu naučit nemohou, má asi člověk jako druh smůlu.


...Lidé až na malé výjimky nejsou „nastaveni“ tak, aby komunikovali s druhými, pokud to občas k „něčemu“ nepovede. Teoreticky je sice třeba možné, aby všichni vstoupili do církví, měli tak možnost komunikace, a „kázali vodu a pili víno“. Za lepší bych však považoval sexuálně otevřenou společnost, pokračování násilně potlačené secese a šedesátých let.


konec


Webové stránky autora najdete zde

Převzato z Outsidermedia