Můj příspěvek o závodech ke dnu a nutnosti systémové změny vychází z mnoha zjištění hlavně po r. 2008, ale asi nejvíce z poznatků odborné výzkumné skupiny Mezinárodního měnového fondu o skutečné výši fiskálního multiplikátoru, která činí dlouhodobě vytlačování soukromých investic veřejnými výdaji dlouhodobě nepravděpodobné. Zároveň považuji zejména pro dnešní dobu za zcela směšný princip ricardovské ekvivalence, který podle mého názoru absolutně nelze odvodit z reality – a mám zas to, že nejen dnes, ale i v minulosti („pokud domácnosti a firmy očekávají v budoucnu zvýšení daní v důsledku dnešních vládních půjček, sníží prý podle toho svou spotřebu a investice“).

O tom všem se lze dočíst v některých kratších příspěvcích uveřejněných na Britských listech – ale asi nejvýstižněji v článku sira Roberta Skidelskyho „Proč předpovědi o ekonomickém zotavení selhávají“. Skidelsky je bývalý profesor politické ekonomie na Universitě ve Warwicku, člen sekce historie a ekonomie Britské akademie, novinář a fejetonista … ale i politik a člena Sněmovny lordů. Jeho článek je obsažen na webu www.project-syndicate.org a do češtiny byl přeložen pod názvem Neposlušné modely.

A na závěr jeden citát ze Skidelskyho článku:

Z řady vyčnívají zejména dvě klíčové chyby. Modely používané všemi organizacemi zpracovávajícími prognózu dramaticky podcenily fiskální multiplikátor: dopad změn vládních výdajů na hospodářský výkon. A za druhé přecenily, do jaké míry může kvantitativní uvolňování (QE) ze strany měnových úřadů – jinými slovy tištění peněz – vyvážit fiskální utahování opasků.