Nepředpokládám, že při čtvrteční stávce odborů 16. 6. 2011 se naši církevní představitelé postaví za odbory. Tak naivní nejsem. Ale stejně by biskupové v zájmu prosté slušnosti k pravdě měli připomenout věřícím základní katolické dokumenty, které se vztahují k práci. V době mafiánského kapitalismu by zejména měli zdůraznit sekundární roli majetku a kapitálu vzhledem k důstojnosti člověka a vzhledem k důstojnosti a prvenství lidské práce. K ní pochopitelně patří i právo na stávku. Jenže dnes je holt taková doba, kdy chceme po vládě majetek... Vybírám jen ty nejdůležitější body ze sociálních encyklik a z Katechismu katolické církve. Nechávám na čtenářích, aby sami rozhodli, zda u nás, dnes a nyní, byla či nebyla naplněna skutková podstata zlodějen, které odbory nutí stávkovat.

1. Prvenství práce ve vztahu ke kapitálu
Encyklika Laborem exercens (1981), čl. 12
„Tváří v tvář současné skutečnosti, do jejíž struktury se hluboce vepsalo tolik konfliktů způsobených člověkem a v níž technické prostředky – ovoce lidské práce – hrají prvořadou úlohu (máme zde na mysli obavy ze světové katastrofy v případě, že by propukla jaderná válka se svou nepředstavitelnou ničivou silou), musíme především připomenout zásadu, které církev stále učila. Spočívá v tom, že práce má prvenství před kapitálem. Tato zásada se týká bezprostředně samotného výrobního procesu. Podle ní je práce vždycky prvořadou účinnou příčinou, kdežto kapitál jako souhrn výrobních prostředků je pouze nástrojem: příčinou nástrojovou. Tato zásada je zjevná pravda, vyplývající z celé dějinné zkušenosti člověka. Když čteme první kapitolu bible a dovídáme se, že člověk si má podmanit zemi, víme, že se tato slova jistě vztahují na všechna bohatství, která v sobě skrývá viditelný svět a která jsou k dispozici člověku. Ale toto bohatství nemůže sloužit člověku jinak než prostřednictvím práce. S prací je také od začátku spojen problém vlastnictví: aby totiž bohatství ukryté v přírodě sloužilo jemu i ostatním, k tomu člověk nemá jiný prostředek než svou práci. Aby mohly tyto zdroje nést prostřednictvím práce plody, zmocňuje se člověk menších částí přírodního bohatství: v hloubi země, v moři, na zemi, ve vesmíru. Přivlastňuje si je a dělá si z nich pracoviště. Přivlastňuje si je prací a za účelem další práce.“

2. Primát všeobecného určení statků
Encyklika Laborem exercens (1981), čl. 14
„Výše uvedená zásada, kterou tehdy církev vyhlásila a které učí i dnes, se radikálně rozchází s programem kolektivního zřízení (neboli kolektivismem), jak ho vyhlásili marxisté a jak byl v desetiletích, která následovala po vydání encykliky Lva XIII., uskutečněn v různých částech světa. Liší se také od programu kapitalismu praktikovaného v liberalismu a v politických zřízeních na něm postavených. V tomto druhém případě záleží rozdíl ve způsobu chápání práva na vlastnictví. Křesťanská tradice nikdy nehájila toto právo jako absolutní a neporušitelnou zásadu. Naopak, vždycky je chápala v nejširší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření: právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků. Mimoto vlastnictví podle učení církve nikdy nebylo chápáno tak, aby mohlo být společenským protikladem práce. Jak už bylo na těchto stránkách vzpomenuto, nabývá se vlastnictví především proto prací, aby práci sloužilo. To se týká zvlášť vlastnictví výrobních prostředků. Pokládat je izolovaně za zvláštní souhrn majetku a pak je ve formě "kapitálu" stavět do protikladu k práci, aby práce sloužila vykořisťování, se příčí samotné povaze těchto prostředků a jejich vlastnění. Nesmějí být vlastněny proti práci ani nesmějí být vlastněny pro vlastnění, protože jediný opravdový důvod k jejich vlastnění – jak soukromému, tak i veřejnému či kolektivnímu – je, aby sloužily práci. A dále: aby touto službou umožňovaly uskutečnění první zásady tohoto řádu, totiž zásady, že statky jsou určeny pro všechny a že všichni mají právo je užívat. Z tohoto hlediska, a tedy s ohledem na lidskou práci a na všeobecný přístup k bohatství určenému pro člověka, není vyloučeno, za příslušných podmínek, rovněž zespolečenštění výrobních prostředků.“

3. Mají dělníci právo stávkovat?
Encyklika Laborem exercens (1981), čl. 20
„Na základě všech těchto práv, spolu s potřebou jejich zajištění ze strany samotných pracujících, vyrůstá potřeba ještě jednoho práva. Je to právo spolčovací čili právo na vytváření sdružení nebo spolků, jež mají za cíl obranu životních zájmů lidí, zaměstnaných v různých povoláních. Tyto spolky se nazývají odbory. Životní zájmy pracujících jsou do jisté míry společné všem; ale zároveň má každý druh práce a každý obor svou zvláštnost, která má nalézt svůj odraz v těchto organizacích.
(...)
Katolická sociální nauka se nedomnívá, že by odbory byly pouze odrazem "třídní" struktury společnosti a mluvčími "třídního" boje, ve společenském životě nevyhnutelného. Jsou, jako i ona, stoupenci boje za sociální spravedlnost a za zákonitá práva pracujících podle různých povolání. Ale tento boj se musí chápat jako normální boj za dobro a spravedlnost: v tomto případě za dobro odpovídající potřebám a zásluhám pracujících, sdružených podle různých povolání; opravdu to není "boj proti druhým". Jestliže ve sporných otázkách nabývá i rázu odboje proti druhým, děje se to ve prospěch sociální spravedlnosti, a ne pro "boj" sám ani pro vyřazení protivníka. Práce má především tu vlastnost, že spojuje lidi, a v tom záleží její společenská síla: síla utužovat společenství. V tomto společenství se koneckonců musí jistým způsobem spojit i ti, kdo pracují, i ti, kdo disponují výrobními prostředky nebo jsou jejich majiteli. Ve vztahu k této základní struktuře veškeré práce – a uvážíme-li, že nakonec v každém společenském zřízení jsou "práce" i "kapitál" ve svém souhrnu nezbytnými složkami výrobního procesu – je sjednocení lidí pro zajištění jejich zákonitých práv, zrozené z potřeb práce, konstruktivním činitelem společenského řádu a solidarity; to nelze pominout.
(...)
Odbory v boji za zákonitá práva svých členů používají také metodu stávky neboli zastavení práce. Je to jisté ultimatum, adresované odpovědným činitelům, a hlavně zaměstnavatelům. Tuto metodu pokládá katolická sociální nauka za oprávněnou za příslušných podmínek a ve správných mezích. Pracující musí mít v této souvislosti zajištěné právo na stávku, bez osobních trestních sankcí za účast na ní. I když se uznává, že je to prostředek oprávněný, přece je třeba současně zdůraznit, že stávka je v jistém smyslu prostředek krajní. Nesmí se zneužívat; zvláště se nesmí zneužívat pro "politické" machinace. Kromě toho se nikdy nesmí zapomínat, že musí být – a to za všech okolností – zajištěny služby nepostradatelné pro společenský život, v případě nutnosti dokonce pomocí přiměřených zákonných prostředků. Zneužívání stávky může vést k ochromení celého společensko-hospodářského života, což se příčí požadavkům obecného blaha společnosti, které také odpovídá správně chápané povaze práce.“

4. Katechismus katolické církve a otázka stávky
§ 2430
Hospodářský život vyvolává rozmanité a často protichůdné zájmy; tím se i vysvětluje, že se vynořují pro něj příznačné konflikty. Je třeba usilovat o urovnání takových konfliktů vyjednáváním, respektujícím práva a povinnosti každého společenského partnera: vedoucích podniků, představitelů dělníků, jako jsou např. odborové organizace, a případně veřejné moci.

§ 2434
Spravedlivá mzda je oprávněný plod práce. Upírat ji anebo zadržovat může představovat velkou nespravedlnost. Při stanovení přiměřené odměny se mají brát v úvahu jak potřeby, tak výkon každého jednotlivce. „Práce má být odměňována tak, aby se jednotlivci a jeho rodině dala možnost vést slušný život po stránce hmotné, společenské, kulturní a duchovní, s přihlédnutím k úkolům a k výkonnosti každého pracujícího i ke stavu podniku a k obecnému dobru.“ K mravnímu ospravedlnění výše mzdy nestačí pouhá dohoda stran.

§ 2435
Stávka je oprávněná, když se jeví jako nevyhnutelný nebo víceméně nezbytný prostředek k dosažení přiměřeného užitku. Stává se mravně nepřijatelnou, je-li doprovázena násilnostmi nebo vytyčí-li se při ní cíle, které nesouvisejí přímo s pracovními podmínkami nebo odporují obecnému dobru.