Když se mluví o lidských právech, obecně se předpokládá jistý, více či méně konkrétní soubor otázek. Podle mé zkušenosti se teď nejčastěji mluví o právech té či oné menšiny, o právu kritizovat vládu a také o svobodě projevu. Dřív se hodně mluvilo i o právech vlastníka, což teď není tak aktuální. Ale když jde o lidská práva v Rusku, typický Evropan si nejspíše představuje nějaké všemocné a všudypřítomné KGB, jehož agenti pronásledují bojovníky za svobodu. Pohledy na pojetí lidských práv mohou být různé. Rád bych však ukázal, že problémy v této oblasti, které se skutečně dotýkají normálních Rusů, se mohou podstatně se lišit od těch, o kterých tak rádi mluví profesionálové.
/n
Typický ruský pohled na jakoukoliv politickou činnost, včetně obrany lidských práv, je velmi skeptický. Běžná představa, která se bohužel často potvrzuje, ukazuje následující: jakýkoliv politik, pokud dostane větší vliv, bude jednat ve svůj prospěch nebo ve prospěch nějakých sponzorů či lobbyistů. Málokdy však jedná ve prospěch voličů, i kdyby původně byl upřímným idealistou. Tento názor pěkně vyjadřuje popularita slovíčka "piar" (zkratka z anglického "public relations"), což je v současné ruštině synonymem pro umění (nebo už technologii), jak lze veřejnost vodit za nos. O projevu politika mohou pak novináři napsat: "Toto byl vynikající piar" nebo "Toto byl špatný piar." Veřejnost ani novináře už nezajímá, jestli mluví pravdu (určitě řekl to, za co je zaplacen) nebo jestli splní sliby (určitě udělá to, za co dostane zaplaceno). Novináře zajímá, jak přesvědčivě hrál svoji roli, kdo mu příslušnou partituru objednal a proč daný zákazník chce, aby občané tomuto projevu uvěřili. Alternativní názor je ještě pesimističtější: největší škody může napáchat upřímný idealista, nikoli bezzásadový hrabivec. Nedávno jsem četl esej, kde příkladem nebezpečného idealismu byl Bush a válka v Iráku.

Samotný pojem "lidská práva" vyvolává u mnohých lidí v Rusku dost ambivalentní pocity. Nechápou, o co aktivistům za lidská práva vlastně jde. Proč vyvolává otázka práva nějakého – řekněme slušně – "podivína" vůbec takový rozruch. A to v situaci, kdy spousta úplně normálních lidi trpí podvýživou, nemají na léčení, občas nemají kde bydlet, jsou běžně okrádáni a vydíráni lupiči, úředníky, lékaři (podle statistiky jsou lékaři hlavními příjemci úplatků v Rusku), policisty atd. A to platí nejen pro Rusko. Nedávno jsem četl jednoho indonéského sociologa, který pravil následující: "K čemu jsou rozhovory o lidských právech, pokud lidem ve velkém chybí nejzákladnější právo na život?" Bohudík, situace v Rusku je lepší než v Indonésii, ale tento příklad ilustruje, o co jde. Ale ku podivu, v Rusku není vidět ani příliš velký zájem o sociální stát. Výsledkem nezájmu je zejména opakovaný neúspěch všech pokusů o založení masové socialistické strany. Minulý a současný ruský pohled na to, co je zdarma (zejména na sociální stát), dobře vyjadřují dvě přísloví. První, ještě ze sovětské doby, zní: "Zdarma i ocet je sladký." Druhé, novější, často citují novináři: "Sýr zdarma se najde jen v pastičce na myši."

Výše popsaný pohled je ve velké míře výslednicí současných dějin. Romantické vzrušení z "osvobození" na konci osmdesátých let se týkalo docela úzké vrstvy velkoměstských inteligentů. Zbytek národa to bral spíš jako další vládní experiment, ve kterém zbytek obyvatel hrál roli pokusného králíka. Propagátoři kapitalistických reforem naléhavě radili "nepočítat peníze v cizí kapse". Tím se myslelo, že je třeba přivřít oči nad korupcí, nad tunelováním a hromadným rozkrádáním veřejného majetku. Od státu se prý nemělo nic očekávat. Například někteří úředníci si naivně mysleli, že by za svoji práci ve státních institucích měli dostávat plat, za který by se alespoň dalo přežít. Tito nezkorumpovaní nadšenci dostali pejorativní přezdívku "sovok", což lidově znamená "sovětský", ale také "lopatka na smetí". Slovo "vlastenec" se na nějakou dobu stalo nadávkou. Brzy po roku 1991 pominulo nadšení i u moskevských inteligentů, zejména kvůli hromadné zkorumpovanosti a bezcitnosti nové elity. Nyní se stalo nadávkou už i slovo "demokrat". Můj otec se například zapojil od roku 1989 s velkým nadšením do politiky, dokonce byl zvolen do rady městské části za stranu Demokratické Rusko. O několik let později skončil s jakoukoliv politickou činnosti se slovy: "Demokrati jsou stejní lumpové jako ostatní."

Situace v letech 1991-1996 byla opravdu těžká. Vzpomínám, že můj plat vědeckého pracovníka desáté tarifní třídy (z 17 možných tříd) byl 140 000 rublů, ale měsíční předplatné pro jízdu metrem stálo 120 000 rublů! Ale skutečný hlad v Rusku nebyl, protože lidé přežívali nejrůznějšími způsoby: pronájmem bytů nebo jednotlivých pokojů (to byl i můj případ) nebo zemědělstvím. Kromě zahrádek někteří dokonce chovali na balkonech paneláků kuřata a výjimečně i kozy. V horších případech se sbíraly lahve, prohrabávaly popelnice a šlo se i na žebrotu. Ochota Rusů dávat almužnu přežila všechny politické převraty. Ale tyto drsné podmínky nepřímo způsobily utrpení a smrt mnoha lidí. Z hlediska těchto faktů působí západní tvrzení, že máme konečně svobodu, demokracii a lidská práva, jako výsměch.

Druhá část článku je zde
Lidská práva z ruského pohledu II