<P>Člověk euroatlantické civilizace spotřebovává zhruba třistanásobek svého bioenergetického potenciálu (to je energie, kterou je schopen denně vydávat pouze svou fyzickou silou). Je to, jako by každý z nás Evropanů vlastnil 300 otroků, kteří mu slouží, vaří, zahřívají jeho i jeho domov, přenášejí sem a tam informace a často i samotného pána, kam si zrovna zamane. </P> <P><STRONG>Termíny otrok a vlastnit nejsou použity náhodou</STRONG><BR>Být k dispozici, kdykoli si člověk – pán – vzpomene, a v dostatečném množství, to jsou dva charakteristické rysy naší potřeby energie. Často se diskutuje jen o dostatku energie, ale při svém využívání energie máme dva rovnocenné požadavky – aby jí bylo, kolik potřebujeme, a aby byla k dispozici, kdykoli ji potřebujeme. To platí zvláště pro elektřinu. Zatímco někde v kolně za domem můžete mít pár barelů nafty jako zásobu na celý rok, na roční spotřebu elektřiny jedné jediné domácnosti byste museli použít 3-6 tisíc olověných akumulátorů (12V90Ah) v ceně desítek milionů korun. Elektřina je zkrátka zatím ekonomicky neskladovatelný druh energie (vždyť cena řady mobilů je z velké části tvořena jejich kvalitní baterií). I časově omezená absence dodávky elektřiny je pociťována jako podstatné omezení kvality života a vede ke značným hospodářským škodám. (Dominantní plachetní doprava byla v minulých stoletích nahrazena paroplavbou právě pro tento deficit větrné energie, ne proto, že by byl nedostatek větrů či vítr rapidně podražil nebo že by si lidé zamilovali kouř parníků. Obnovitelné zdroje energie, slunce, vítr a částečně i voda, touto podstatnou nevýhodou trpí stále.) <BR>Potřeba elektřiny v požadovaném čase je rysem podstatným, byť v mnohých úvahách ekologistů opomíjeným. Elektro-energetika, podoblast energetiky, má pro naši civilizaci povahu základní lidské potřeby, podobně jako potřeba vzduchu a vody. Do této naléhavosti zabezpečení zdrojů energie se v různé míře mísí i ochrana životního prostředí, bezpečnost a celkové životní postoje. Tato situace se spolu s trvale rostoucí potřebou energie na celém světě (zvláště v rozvojových oblastech) vyhrocuje a nutnost řešit ji je stále naléhavější. Některé současné politicko-hospodářské konflikty v sobě bez ohledu na deklarované cíle nesou skrytý boj o energetické zdroje. Dostatek, či nedostatek, míra spotřeby energie ovlivňuje náš způsob života zásadně.</P> <P><STRONG>Revoluce, evoluce a farma Jitřenka</STRONG><BR>Na jaře 2004 jsem se byl podívat na pověstné jindřichovické větrníky (větrné elektrárny), obnovitelné zdroje instalované před 20 měsíci ve frýdlantském výběžku. Jindřichovické větrníky Marfuša a Nastěnka (pilnější větrník) po ránu odpočívaly a zabraly až k polednímu a to ještě ne na jmenovitý výkon. Jejich letošní disponibilita – využití instalovaného výkonu – je 11 % – v české kotlině charakteristicky nízká hodnota. Téměř pod vrtulemi jsem narazil na pozoruhodné, ojedinělé řešení energetického problému. Na První farmu udržitelného rozvoje života Jitřenka obývanou rodinou, která minimalizovala svou spotřebu energie na teplo nutné k vytápění a vaření získávané patrně z biomasy, na trakční energii získávanou pomocí tažných zvířat (tedy rovněž z biomasy) a na elektrickou energii pro napájení informačních technologií (mobil, snad i PC) a možná i drobného aku-nářadí z větrného farmářského kola. Příklad farmy Jitřenka, jakkoli ojedinělý, je hodný zamyšlení. Vypovídá něco o jiném řešení problému energie než horkým konfliktem. Jitřenka řeší problém v obou popisovaných parametrech – množství spotřeby i nepotřebě kontinuity dodávky. Je to revoluční, nebo evoluční řešení? Farma Jitřenka mne oslovila více než prohlášení řady ekologistů, za kterými vyčuhuje obyčejná politika, lobbing či snaha o vlastní obživu. Nic z toho není samo o sobě špatné, pokud se to nechce vydávat za něco jiného, než čím to ve skutečnosti je. Časem snad přineseme rozhovor s farmařící rodinou, ale zamyslet se nad problémem energie může každý už teď. <BR></P>