Konec církevního roku označeného písmenem C oznamuje, že se blíží církevní rok nový s pořadovým číslem A. To jest, vše zůstává při starém, v bludném kruhu A, B, C, protože v církvi to ani jinak nemůže být. Stará témata dostanou nové texty. To je vše. Ale ani čtení nejsou nová, protože se opakují každé tři roky. Takže v církvi není nového vůbec nic, jen svět kolem nás se mění. Ale ten už církevní není: neopakuje se každé tři roky, i nastolená témata jsou nová a zajímavá. Třeba když se americký prezident rozhodne řídit svět podle Bible a podle svého texaského instinktu spravedlnosti. Ale k věci: slavíme jako každý občanský rok konec církevního roku, a to svátkem Ježíše Krista Krále. Tedy ne Krista prezidenta, voleného senátora či poslance, ale Krista Krále. Když Francouzská revoluce v zájmu Vyšší bytosti popravila krále instaurovaného z moci církve a sekundárně i z moci Boží, mnozí hierarchové si tehdy mysleli, že nastává konec světa. Revoluční pronásledování církve jim dalo za pravdu a tažení církve proti republikanismu trvalo dvě století; na liberalismus se v kněžských kruzích nadává dodnes. Dnes slavíme monarchické zřízení v situaci, kdy prakticky celý svět usiluje o demokracii. Ale demokratický Kristus − to je tvrdá řeč pro uši normálního patentovaného katolíka. Takže zůstaneme u toho Krále, nota bene Krále totalitního. <BR><BR>První čtení ukazuje klasickou situaci doby před třemi tisíci lety, kdy demokracie existovala jako idea, perfektně uzamčena v mysli Boží. Národ už měl plné zuby chaotické správy charizmatických církevních vůdců a náhodných osvobozovatelů, které si Hospodin vybíral podle naprosto záhadného klíče: viz například povolání Gedeona (<EM>Sdc 6,11</EM>). Navíc byl Nejvyšší v tomto výběru poněkud nedochvilný. Standardní věta z knihy Soudců zní: „I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, aby je vysvobodil...“ a pak následuje jméno bojovného reka, kterého Hospodin k tomuto účelu povolal, třeba: „Otníela, syna Kenazova, mladšího bratra Kálebova.“ (<EM>Sdc 3,9</EM>) Dobře se to čte, ale hůře se pod takovou vládou žije. A lidé toužili po normálních poměrech, tehdy nikoliv demokratických, ale monarchických. Navíc se stalo nevyhnutelné. Církevní kruhy ze sebe občas vydají nějaké politické lumen, ale to je spíše výjimka. Přesně to se stalo v Izraeli za zlatých časů církevní vlády.</P>
<P><FONT face=Arial>„Když Samuel zestárl, ustanovil Izraeli za soudce své syny. Jméno jeho prvorozeného syna bylo Jóel a jméno druhého Abijáš; byli soudci v Beer-šebě. Jeho synové však nechodili jeho cestou, ale propadli lakotě, brali úplatky a převraceli právo.“ (<EM>1 Sam 8,1-3</EM>)</FONT></P>
<P>Rozumným a relativně zbožným Izraelitům − relativně, protože svou zbožnost vztahovali na Boha a ne na zkorumpované náboženské vůdce − bylo jasné, že to tak dál nejde. Boží muže je třeba umístit do zlaté klece, tedy do svatyň jako Šílo nebo Gilgal. Mohou i svobodně táhnout zemí a hlásat Hospodinovy obdivuhodné skutky z minulosti jako Samuel. Ale nesmí aktuálně vládnout, protože to neumějí. A jsme u dnešního prvního čtení. Lid se demokraticky rozhodl svolit si krále, stát se civilizovaným národem a skončit dětské období církevní teokracie. Samuel a Hospodin byli proti, proto jim prorok vykládal chmurnou vizi o zneužívání monarchistické moci (<EM>1 Sam 8,11</EM>). Ani Hospodin nemohl sametový politický vývoj zadržet, i když s ním patrně nesouhlasil. Samuel dostal nebeský příkaz ke korunovaci jednoho laika jménem Saul, načež my, monarchističtí katolíci, slavíme svátek Krista Krále.<BR><BR>Tehdejší království byl spíše volný svazek loajálních kmenových náčelníků, až David z něj udělal centralizovaný a pevný stát s hlavním městem, o které se dodnes vedou boje. Pak došlo k nevyhnutelné erozi moci, kdy se střídali králové a panovnice, jedna Jezabel horší než druhá. Proroci už žádnou moc neměli, byli mezi lidem opět oblíbeni a dosahovali popularity téměř nebeské, například prorok Eliáš. Mezitím se ovšem stali monarchisty (jako my, dnešní katolíci) a hájili zájmy mytického Krále, který přijde na konci času a nastolí království spravedlnosti. No a pak už to všichni známe. Přišel Ježíš, všechno provedl, ale skoro nikdo to nepoznal. Viz dnešní Lukášovo evangelium popisující nenápadné umírání jedno buřiče z Nazareta, v němž kromě naprostých zločineckých výjimek nikdo Krále neviděl (<EM>Lk 23,40-42</EM>). A tak máme konečně Krále střiženého na biblickou míru: je celkem hodný, jako stavitel chýší a potulný kazatel příliš vezdejší moci neměl, ale přesto se pokusil trvale změnit kosmické poměry. Na zemi, zejména v českých zemích, se o něm moc neví; netuneloval a nežije na Bahamách či na Belize, ani neměl politicky požehnanou televizi, a tudíž nemůže sedět v Evropském parlamentu na poslanecké imunitě. Ale na nebi a v podsvětí je to Král mocný a spravedlivý. Apoštol Pavel v dnes citovaném hymnu zaslaném občanům do Kolos (<EM>Kol 1,12-20</EM>) slavnostním tónem prohlašuje, že tento Král bude na konci věků naprostá jednička s vládou naprosto totalitní. Demokrat by řekl, že ti katolíci si lepší konec ani nezaslouží.<BR><BR>Nejsem monarchista, to je z předešlého naprosto jasné. Ale na druhou stranu si vůbec nemyslím, že královský titul znamená neškodný převlek, který má podržet jakési úctyhodné obrazy z minulosti a symbolicky ukázat na hodnotu a charakter Boží vlády. Symbol není alegorie, kdy se říká jedno, a myslí se tím druhé: například vidíte na obraze nahou, barokně tvarovanou horu masa bez sex-appealu – a ejhle, ona je to Spravedlnost. Symbol je identifikátorem sloužícím k upevnění identity určité skupiny. Když patřím do čeledi hololebečných, tak si pracně vyholím hlavu, na opuchlé nohy narazím kanady a navleču se do smradlavých bombarďáků; když jsem katolík slavící svátek Krista Krále, tak... Tak co? Tak co vlastně dělají katolíci se svým monarchistickým smýšlením v demokracii? Neptám se sám, protože stejnou otázku si klade od pádu Habsburků celá česká společnost. A po arogantním, i když morálně jakž takž ospravedlnitelném nároku biskupů na privatizaci se tak ptá či ptala většina občanů. Možná by se měli katolíci znovu nechat ukřižovat, aby svého královského titulu dosáhli. Reálně to už nejde, protože po římské demokracii a monarchii jak řemen přišla lidovláda opravdová, ale stejně. Alespoň symbolické ukřižování by se provést mělo. Jenže v monarchii vládne panovník z Boží moci a pověření: ze stejného důvodu spravují církev hierarchové. A neomylný Bůh se nikdy nemýlí, když vás povolal k úřadu. A dal-li úřad, dá i rozum, to dá rozum. To jen lid se mýlí, když demokraticky volí své zkorumpované zástupce. Proto jsou monarchističtí církevní hodnostáři zemí Koruny české prozatím neomylní, i když mají na krku zpackanou politiku, podepsanou spolupráci s StB, prohrané soudní procesy a všechno možné. To jen papež se omluvil za minulých tisíc let zlořádů. Ale třeba je to tím, že Jan Pavel II. je opravdové církevní kníže velkého formátu. A ze svých posledních sil chce přivést církev do nového tisíciletí, kde bude monarchie − doufejme − jen pohádkovou záležitostí a britským folklorem pro turisty.<BR><BR>
<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>
</P>
<SCRIPT language=JavaScript>
<!--
var SymRealOnLoad;
var SymRealOnUnload;

function SymOnUnload()
{
window.open = SymWinOpen;
if(SymRealOnUnload != null)
SymRealOnUnload();
}

function SymOnLoad()
{
if(SymRealOnLoad != null)
SymRealOnLoad();
window.open = SymRealWinOpen;
SymRealOnUnload = window.onunload;
window.onunload = SymOnUnload;
}

SymRealOnLoad = window.onload;
window.onload = SymOnLoad;

//-->
</SCRIPT>