Poutní místa vydechují zvláštní atmosféru. Atmosféru smíření, klidu, odpočinku.. A zástupy poutníků manifestujících víru dávají zakoušet pocit pospolitosti, tolik potřebný po dnech osamocení v davu a v práci, uprostřed zmatků doby.
Již je to nějaký pátek, když jsem putovala do Medžugorje. Jednou jsme se se spolubydlícími dohodly, že si po večerní adoraci ve zdejším kostele zajdeme na sklenku vína. Dorazila jsem do předem domluvené hospody, spolubydlící nikde. Jen skupinka zdejších štamgastů sesedlých kolem jednoho stolu hrála domino. Zeptala jsem se hospodského, zda neviděl cizí hosty:
„No jo, ale všichni šli na kopec. Zjevila se Panna Maria.“
Zklamaně jsem si povzdychla, vyrazila do tmy, na místo zjevení. Doprovázely mne zvědavé pohledy mužů. Zjevení osamělé ženy v taverně úspěšně konkurovalo dílu nadpřirozeným sil tam venku.
Pozdní léto, noční cesta, klopýtání napříč polem. Vonělo čerstvě rozoranou půdou a já litovala, že se sebou nemám průvodci doporučovanou kapesní svítilnu. V dáli se míhala světla těch, kteří četli průvodce zdejšími zázraky, a vzali si jeho rady k srdci. Pod horou se jednotlivá světýlka slévala v mohutný proud, narazil na asfaltovou silnici. Mystiku nahradila mediální horečka. Několik reportérů si razilo cestu středem lidské masy. Mediální štáby v zájmu nepřítomného lidstva odstrkávali přítomné, aby zachytili zjevení s patřičným odborným komentářem. Jejich razance a ostré lokty se zcela vyrovnaly pracovníkům televize Nova, což mne překvapilo. Televizní novátorství jsem doposud přisuzovala pouze našim nevyzrálým poměrům. Naštěstí se blížily se zapnutými světly i policejní vozy, aby ukočírovaly nedočkavý dav. Hon na zázrak v plném proudu, psychodrama v přímém přenosu.
Nějak mne přešla chuť, chovat se jako všichni ostatní. Sedla jsem si na kámen do tmy, kousek pod silnicí a sledovala celý ten mumraj. A pak mi to došlo. Není větší zázrak než Kristus v eucharistii. Toto poznání jsem po svém prožila. Něco jako soukromé zjevení, mimo kameru. Pak jsem se vydala napříč tmavým polem zpět do městečka. Bůh je svobodný ve svém působení, rozumí i lidským touhám po senzacích. Snad vše proběhlo podle plánu a kamery se nenamáhaly zbytečně. Celá událost se mi zpřítomnila po shlédnutí filmu <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=516">Ivetka a hora</a>. Nepopírám existenci zjevení. Ale na rozdíl od dopravních policistů a kameramanů jim nepřikládám mimořádný význam. Asi jako ten hospodský v Medjugorii?