S pokorou je to těžké, v církvi i mimo ni. Nejagresivněji pokoru propagují lidé, v nichž bují neuhasitelný plamen touhy po moci a po nadvládě nad všemi ostatními. V civilu to mají poměrně lehké: vstoupí do nějaké politické partaje, šlápnou po krku pár méně odolným jedincům a se svým nezničitelným žaludkem vstoupí do předsednictva. Zde začnou lobovat a brát úplatky za všechny obchodní společnosti, které se ocitnou v jejich blízkosti. Přitom zaberou flek v několika správních radách a začnou spravovat nějaký ten miliardový státní majetek, nejlépe dluhy po vytunelovaných podnicích sdružené ve Fondu národního majetku. Takovým borcům se pak říká „mladý, dynamický a perspektivní politik“. Oni se to naučili od starých partajníků, takže jim to ani nelze mít za zlé. Navíc jsou milí. Mají hezký úsměv s bezvadně srovnanými a vyceněnými zuby. Někdy se ukáží dokonce i na charitním plese. Názory mají konzervativní, majetkově přítulné. A pokud přitom hlásají biologické teorie z 19. století o přežití silnějšího a ekonomicky schopnějšího jedince, pak jsou dokonce pokládáni za intelektuály. Tím okouzlují ještě více a jsou po zásluze potrestáni dalšími úspěchy.<BR><BR>V církvi se agresivní hlásání pokory projevuje zcela jinými a mnohem vynalézavějšími způsoby. Touha po manipulaci a po moci zůstává pochopitelně stejná. Psychoanalytikové jako Freud a Adler vědí, že tento rys představuje hlubinně psychologickou tendenci, která je částečně uložena v podvědomí. Agresivní bojovníci či bojovnice za pokoru v liturgických modrácích či v řádovém rouše prostě nevědí, co činí. Ve své nebeské nevinnosti a pozemsky zajištěném vlivu plynoucím z doživotního fleku v hierarchickém systému církevní vlády se nemusí o psychoanalýzu své duše nijak starat. Správné fungování duše jim zajišťuje instituce přímo neomylná. Navíc by Freudovi odvětili, že žijí v celibátu, a sexuální potřeby se jich tudíž nijak netýkají. Psychoanalytika by tak jako tak zatratili a nepustili by si ho k tělu. Pak mohou právem prohlásit s dnes citovaným Pánem: „Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ (<EM>Mt 11,30</EM>) Každý slušný dušezpytec by jim to potvrdil, ale z jiných důvodů. Jejich hrbatá pokora je dána v podobě kompenzace duševních traumat, s nimiž se v církevním a předtím i ve světském životě nedovedli produktivně a pravdivě vypořádat. Vedeni podvědomým strachem z toho, že jejich kostlivec nějak vyjde najevo, se snaží utlačovat všechny normální a zdravé kolegy či kolegyně. To se v církvi dělá snadno. Představená či představený v klášteře vysvětlí normálně životnému, ctižádostivému a inteligentnímu jedinci, že je přehnaně životný, přehnaně ctižádostivý a že jeho inteligence není ve zdejším systému služeb vítána, protože zde všechno hlídá Boží prozřetelnost. Mazácké vojně v církevním převleku se pak říká „cvičení v pokoře“, vedoucí k tomu, aby si dotyčný či dotyčná osvojili „charisma našeho zakladatele nebo zakladatelky“. Pak se pokračuje systémem „ptáčku žer, nebo chcípni“. Kdo má rozum, ten si zachrání svou duši a z podobného systému prostě uteče zpět do civilu. Zde chrání jeho lidská a občanská práva liberální stát a ten mu pomůže při novém životním startu díky rozvinutému sociálnímu systému. Ale to platí až od druhé poloviny 20. století. Kdo chce vidět tento systém v praxi 19. století, může se podívat na film <EM>The Magdalena Sisters </EM>(režie Petr Mullan, 2002), odměněný cenou Benátského lva. Film prý běží i v našich kinech a rozhodně stojí za shlédnutí. Znásilněná irská dívka končí i s dítětem po řadě ponižování v církevním útulku, v oněch slavných „Magdalena Houses“, kde se pokora servírovala současně s bídnou snídaní.<BR><BR>A tož se konečně mrknem na čtení 14. neděle. V prvním čtení chválí prorok Zachariáš pokoru nového krále. Ten přijede sice na oslici, ale přitom „zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma, zlomen bude bitevní luk“ (<EM>Zach 9,10</EM>). Pak je jasné, že pokora se vyznačuje celkem solidní průbojností a ničivou schopností na úrovni dnešní PTŘS neboli protitankové řízené střely. Pokud by byl osličí mesiášský král umístěn do výše popsaného církevního zařízení utlačujícího člověka stejně účinně jako válečné vozy Efraima, asi by dal hlavnímu církevnímu vojevůdci či vojevůdkyni jednu po hubě a šel by hlásat Boží království o dům dál. Ani dnešní evangelium není hloupé, pouze pokorné. Ježíš zasazuje pokoru do pravdivého vztahu mezi Otcem a Synem. Jak víme z jeho trpkého konce, ne všem církevním hodnostářům byla jeho svoboda po chuti. Ježíš skončil špatně právě proto, že se dostatečně nepokořil před nábožensky mocnými jeho světa, kteří si šikovně dosadili do Bible své vlastní příkazy a normy. Pravda je v církvi vždy velmi ošemetná věc, protože v reálu nikdy neexistuje mimo rozhodnutí církevních úřadů a jejich šéfů. Ti se v případě Ježíše rozhodli, že je buřič, tudíž málo pokorný, a proto prý nemohl mít pravdu. A z Ježíšova druhu pokory žijeme ve svaté, hierarchické a katolické církvi dodnes.<BR><BR>