Brána sebeurčení

Kamenná zeď, brána poseta mechem a lišejníky se vine do dáli, nedohledna. Bože, proč nemůžu psát? Hlava mě bolí a myšlenky mě nutí k dávení. Dělám něco špatně, něco nedokážu pochopit a přijmout. Můj vnitřní hlas se motá labyrintem mé mysle jako opilý pastýř.
Rvu se sama se sebou. Biji se hlava nehlava. Tlačím kolo svého osudu do kopce a bortím se jeho tíhou. Otázky se na mne sypou jako kroupy velikosti holubího vejce. Dotírají na mne jako hmyz, sají mi krev a odhodlání. Bože, proč jsem jen tak strašně k ničemu?
Do čeho jsem to jenom zabředla? Nesmírná energie stlačená uvnitř mojí duše jako v pístu nedokáže pohnout pekelným strojem, jenž by měl správně pohánět mé konání ke kreativitě. Místo toho jen rezivím a slábnu, jako starý traktor uvnitř rozpadlé stodoly.
Sám a sám, nikde ani živáčka co by pustil trochu vody do mého mlýna. Sám a sám, vleču se po polích a vyschlými koryty řek. Sám, bez cíle i východiska, hledám Boha, který by mi pomohl najít sám sebe.
          Copyright © 2005 Dominika Dery