Pane Jehličko, Vy se angažujete ve prospěch Palestinců. Proč to raději nenecháte muslimským Arabům?

Palestinci se brání kolonizaci a s ní spojenému etnickému čištění již více než 50, respektive více než 70 let. Byli vyhánění sionistickými jednotkami ještě před vyhlášením státu Izrael a jsou vyhánění doposud. Jejich domy jsou bořeny, jejich úroda plundrována, jejich děti zavírány a mrzačeny. Jde o nejdelší okupaci současnosti a Izrael se vší podporou, které se mu dostává zejména ze strany USA, nemohl jistě počítat s tak dlouhodobým houževnatým odporem místních lidí. Podle prvního premiéra Izraele Davida Ben Guriona měli „staří vymřít a mladí zapomenout“. Jak se však zdá, paměť starých nevymřela natolik, aby mladým neodkázala zkušenost vlastního palestinského domova a touhu jej bránit.

Palestinská kauza však nemůže být v globalizovaném světě řešena bez širší veřejné podpory a její úspěšné zvládnutí je tak provázáno s aktivní podporou zvenčí. Tak jako Československo nenabylo znovu své svobody v r. 1945 či v r. 1989 samo, ale bylo odkázáno na vnější pomoc a zahraniční solidaritu, tak i my se snažíme ukázat, že Palestinci nezůstávají ve svém úsilí o nalezení spravedlnosti osamoceni. Podporujme proto nenásilné kampaně BDS (bojkotu, stažení investic a uvalení sankcí) vycházející zevnitř palestinské, ale i izraelské společnosti a žádající ukončení okupace, zrovnoprávnění Palestinců v Izraeli a právo na návrat palestinských uprchlíků do vlasti, jak je k tomu Izrael vázán mezinárodním právem. V neposlední řadě si myslíme, že zvláště u nás v ČR je třeba se jasně vymezit proti jednostranné podpoře Izraeli, která nás vede do mezinárodní izolace.

Obyvatelé pásma Gazy již několik let žijí svůj sen – mají samosprávu, volby podle svých představ a jsou navíc tučně dotováni Evropskou unií. Co víc by si mohli přát?

Obyvatelé Gazy nežijí svůj sen svobody, ale prožívají každodenní hrůzu izraelské okupace spojené s totální blokádou. Je naivní si myslet, že stažením nelegálních izraelských osadníků v roce 2005 se z Gazy stáhla i izraelská armáda. Podle Haagských konvencí Izrael Gazu i nadále okupuje, jelikož nad ní vykonává účinnou kontrolu. Izraelská armáda drasticky omezuje rozsah teritoriálních vod Gazy, vytvářením tzv. buffer zone – nárazníkových pásem – zasahuje hluboko do jejího území, kde střílí po místních rybářích a zemědělcích, při pravidelných náletech ničí Palestincům v Gaze domy a infrastrukturu. Gaza tak má zničené letiště stejně jako čističku odpadních vod. Dokonce i identifikační průkazy Palestincům nevydává v Gaze žádná palestinská samospráva, ale izraelské úřady. Izraelská invaze do Gazy známá jako Lité olovo si na přelomu let 2008/2009 vyžádala na 1 400 mrtvých Palestinců, přičemž při bombardování civilních cílů použila izraelská armáda i bílý fosfor. Při další větší izraelské invazi do Gazy, která proběhla v létě r. 2014 pod označením Ochranné ostří, bylo zabito již téměř 2 500 Palestinců, z toho na 500 dětí. V souvislosti s touto invazí označilo zasedání Russelova tribunálu v Bruselu jednání Izraele z mezinárodního práva za podněcování ke genocidě.

O neudržitelné situaci vypovídají i poslední zprávy OSN, které píší o tom, že je Gaza na hraně kolapsu. Jde o důsledek izraelskými představiteli otevřeně přiznané politiky udržení Palestinců v Gaze na hranici přežití. Mladí Gazané se snaží již přes půl roku vykřičet své utrpení do světa při tzv. Velkém pochodu domů. Jsou však izraelskými ostřelovači zabíjeni ještě na území Gazy za neschopnosti světa jakkoliv účinně zasáhnout a s často cynickým komentářem médií zpochybňujících jejich oběti.

Pásmo Gazy neleží uprostřed pouště, ale na pobřeží moře. Proč Gazané místo výroby raket Kásám netěží z této polohy, neloví ryby a nedováží turistický ruch?

Ano, Gaza, stejně jako ostatní části Palestiny mají všechny předpoklady vzkvétat, a tím i přitáhnout turistický ruch. Není však vinou Palestinců v Gaze, že místo lovu ryb v již tak okleštěných a vylovených vodách musí chránit holé životy před odstřelováním z izraelských válečných lodí a místo vítání turistů odklízet trosky svých vybombardovaných domů. Jen pro dokreslení situace: dohody z Osla zaručují Gaze 20 námořních mil, Izrael však svévolně tyto omezuje až na 3 námořní míle, které jsou již tak vylovené.

Pokud už by zahraničním turistům izraelské úřady vstup do Gazy povolily, předpokládám, že by zde turisté mohli být pohoršeni pohledem na skládky toxického odpadu z izraelských náloží a všudypřítomné izraelské destrukce, stejně jako by jejich komfort mohly narušit pravidelné výpadky elektrického proudu a slaná voda z moře namísto pitné. Jejich svědectví doma by nenarušilo ani tak mínění o věčně dehumanizovaných Palestincích, ale mohlo by nabourat zažité představy o Izraeli, „který se musí bránit“, a tak by v očích veřejnosti mohlo dojít ke zpochybnění celého izraelského okupačního provozu.

Pojďme se podívat na Západní břeh. Před 10 lety jsem byl ubytován v rodišti Ježíše Krista v Betlémě. Tam měli Palestinci také samosprávu. Betlém s okolím byl oplocen a celou oblast hlídaly pořádkové obranné síly státu Izrael. Přestože byl takto Palestincům dopřán klid na práci, řada domů byla polorozbořených a některé křesťanské kostely nesly stopy po kulkách. Zřejmě se palestinští teroristé nezastavili ani před svatými místy křesťanů. Jaká je situace v Betlémě dnes?

Betlém leží na okupovaném Západním břehu Jordánu, nelze proto mluvit o „pořádkových obranných sílách státu Izrael“, ale o okupační izraelské armádě. Betlém zčásti, ale zejména vedlejší obce Beit Sahour, Beit Jala či vesnice Taybeh u Ramalláhu jsou centry palestinských křesťanů, kteří čelí stejným izraelským okupačním praktikám jako palestinští muslimové. V Taybehu např. chrání křesťanský klášter před útoky nelegálních izraelských osadníků palestinští křesťané společně s muslimy a naopak, podporu muslimům ze strany křesťanů jsme mohli zaznamenat při loňském útoku izraelských sil vůči mešitě al-Aksá v Jeruzalému.
V roce 2009 bylo zveřejněno prohlášení představitelů palestinských křesťanů různých církví Palestinský kairos: Okamžik pravdy – Poselství víry, naděje a lásky ze srdce palestinského utrpení, které se po vzoru kairosu z tehdy apartheidní JAR obrací na světovou veřejnost, aby ve jménu lásky k bližnímu a solidarity s trpícími vycházející takto z křesťanského univerzalismu, odsoudila izraelskou okupaci postavenou na rasismu a útlaku. V tomto ohledu nelze mluvit o izraelské kolonizaci jako o primárně náboženském střetu. Sice se v něm víra může sekundárně odrážet a je do něj vtahována, prvotní je však problém záboru půdy a jejího vyčištění od původního obyvatelstva.

„Klid na práci“ za ostnatými dráty okupace je proto stejně fiktivní představa, jako obraz Palestinců střílejících po památkách svého kulturního dědictví. Pokud už jste v Betlémě viděl stopy násilí na zdejších křesťanských objektech, šlo o výsledek druhé intifády, neboli vzbouření Palestinců proti okupaci, kdy bylo město v r. 2002 dobýváno izraelskou armádou.

Proč Palestinci napadají pokojné židovské osadníky?

Odsuzujeme útoky na civilisty, ty jsou však v nepoměrně větší míře vedeny nelegálními izraelskými osadníky vůči Palestincům, a to často za asistence izraelské okupační armády. Termín „pokojný židovský osadník“ pak nejenže nevystihuje realitu okupace, ale je nesmyslný už z hlediska mezinárodního práva. Izrael používá ilegální osady a osadníky ke kolonizaci palestinské půdy okupovaného Západního břehu, kterou takto krade místním Palestincům. Tím porušuje Čtvrtou Ženevskou úmluvu, podle které okupační moc nesmí osidlovat okupované území vlastním lidem a měnit nenávratně jeho charakter. Stavěním nelegálních izraelských osad spojených s Izraelem sítí vlastních silnic se rozděluje Západní břeh do množství izolovaných palestinských bantustanů, přičemž se znemožňuje do budoucna vyhlášení funkčního palestinského státu, a tím i naplnění ideje dvoustátního řešení.

Stejně tak, jako se zvyšuje násilí nelegálních izraelských osadníků vůči palestinským rolníkům, vzrůstá i vliv proosadnické lobby v izraelské vládě, která nejenže jí není schopná účinně čelit, ale jejím prostřednictvím může prohlubovat kolonizaci palestinských území.

Neměli by se Palestinci včlenit do izraelské společnosti, přijmout izraelské občanství a vzít si příklad z kulturního, společenského a hospodářského života Izraelců? Vždyť naše vlády označují Izrael za vzor demokracie a je známo, kterak Židé dovedně zvelebili poušť, když každý strom doslova po kapkách zalévali a vypiplali?

Palestinci se do izraelské společnosti včlenit nemohou už z toho důvodu, že izraelská společnost jako občanská entita vlastně neexistuje a Izrael jim tak přístup k rovným právům neumožní. Z pohledu izraelských autorit jde prvotně o zajištění židovského charakteru státu před zajištěním občanské rovnosti, přičemž výsadní postavení židů v Izraeli je nově chráněno základním zákonem na úrovni naši ústavy. Palestinci, kteří tvoří 20% obyvatel Izraele, jsou zde nazýváni „izraelskými Araby“, aby je tak bylo možné snáze oddělit od Palestinců Západního břehu a Gazy. Palestinci Západního břehu jsou zase děleni podle místa pobytu do tří skupin podléhajících odlišné správně-administrativní jurisdikcí. Naprosto jiné je pak postavení Palestinců v Jeruzalémě, kteří žijí jen na základě jakéhosi rezidenčního statusu, o který mohou snadno přijít, a úplně odlišné je postavení Palestinců v Gaze, kde podle rozšířených mylných představ žijí jen samí členové a podporovatelé Hamásu.

Podle Centra pro práva arabské minority v Izraeli Adalah je proti palestinským obyvatelům Izraele uplatňováno k dnešnímu dni na 65 legislativních opatření, která je diskriminují hlavně při možností nabytí či užívání půdy a nemovitostí, výběru partnera apod. O občanská a národní práva jsou Palestinci kráceni i na okupovaném Západním břehu, který je z 60 % plně pod izraelskou vojenskou a civilní kontrolou a kde je tak Palestincům znemožněno podílet se na jakémkoliv funkčním politickém životě vůbec.

Takto rozdělená a ovládaná společnost může být možná vzorem pro hrozící dystopickou budoucnost s nutností nové disciplinace obyvatelstva, nemůže však být příkladem demokratického uspořádání, ve kterém bychom chtěli vidět tradice osvícenského občanství a rozumu.

Pokud pak jde o hospodářský rozvoj země, Palestina patřila tradičně k nejrozvinutějším regionům osmanské říše a platilo to i za britského mandátu. Zdejší ekonomika mohla těžit nejen z darů země, ale i z tradičně vzdělaného místního obyvatelstva otevřeného středomořskému obchodu. Známé pomeranče z Jaffy se tak dopravovaly z přístaviště v Haifě úvěrovány bankovními domy v Jeruzalémě, v jejichž architektuře se mísily moderní evropské trendy s tradičními místními vzory. Rybaření v Gaze bylo stejně tak běžné jako pěstování pšenice v dnešní negevské poušti. S Nakbou, ve které byla vyhnána více než polovina palestinské populace, a na 500 jejich obcí bylo srovnáno se zemí, se vytratilo i bohatství tehdejší palestinské společnosti, aby se znova objevovalo a nalézalo ve společnosti izraelské. Tak je možné měnit kulturní krajinu, aby se dokázalo starobylé izraelitské osídlení, nebo vidět izraelskou tradiční kuchyni tam, kde se jedná o původní palestinský falafel.
Ale abychom byli spravedliví. Je skutečností, že se Izrael může pochlubit řadou inovací a vědecko-technologických invencí, které jsou po právu mezinárodně oceňovány. Problémem však zůstává, že se tyto inovace často nedají oddělit od státního zájmu, zvláště je-li založen na politice okupace cizích území a s ní spojenou snahou očistit se před veřejností či naopak posílit složky mocenského aparátu.

Není na čase uvažovat o jednom demokratickém státě na celém území státu Izrael a okupovaných území Západního břehu a Gazy? S hlavním městem Jeruzalémem a rovnými právy pro všechny bez rozdílu náboženství a rasy? Prostě to zkusit se standardní demokracií jak jí známe z USA, EU, VB a dalších demokratických států víceméně respektujících základní lidská práva a svobody?

Oficiální politikou mezinárodního společenství a světových lídrů je stále úsilí o dvoustátní řešení. Je poněkud paradoxní, ale o to více typické, že když jsou tito konfrontováni s realitou, musí často uznat, že dvoustátní řešení za dané dynamiky vývoje již není možné. Není sice možné, nemohou však jinak, než se k němu zas a znova přihlásit. Je to sice nereálné, ale tím hůř pro realitu. Zajímavější však je sledovat, že se k dvoustátnímu řešení hlásí v poslední době prostřednictvím svého premiéra Benjamina Netanjahua i sám Izrael. Avšak tím, že má jeho vládní strana Likud ve svém programu anexi podstatných částí okupovaného Západního břehu, který je předpokladem vzniku palestinského státu, však Izrael jen potvrzuje, že dvoustátní řešení nebere vážně a vyhlášení palestinského státu, jak se Netanjahu nechává opakovaně slyšet, přímo odmítá. Přihlášení se k dvoustátnímu řešení, které bylo v Izraeli ještě donedávna těžko představitelné, aniž byste neohrozili svou politickou kariéru, je tak dnes možné i na nejvyšších patrech politiky právě proto, že jde o řešení mrtvé.

I když půjde o jistě dlouhou cestu, úsilí o jednostátní řešení na bázi občanské rovnosti a svobod se ukazuje jako za dané situace optimální. Přihlásila se k němu ve velkém i mladá generace Palestinců a to i s vědomím toho, že rezignují na naplnění svých národně-státních ambicí. Přitom jeden stát je realitou již dnes, jen je rozdělen apartheidním uspořádáním. Jeho židovská část je uvězněna ve strachu z porodnosti té palestinské, zatímco palestinská je chycena v daleko hmatatelnějším rozdělení, které jí brání v naplnění svých práv. Zrovnoprávnění si jistě žádá odvahu, jde však o jediný způsob, jak vyjít z klece nacionalismu, který dnes hrozí pohltit též Evropu. Přičemž rovnost v národnostním uspořádání bude vyžadovat i revizi doposud zacementovaných vztahů třídně-sociální dominance odvislé od apartheidního uspořádání. Pokud by se to však Izraeli/Palestině podařilo, ukázala by se cesta i nám ostatním.

Děkujeme za rozhovor.