Loni v květnu jsme vydali sérii dvou článků o podvodu s Drábkovou sKartou. První část se logicky jmenovala Kterak národ skrze Drábka nefunkční sKartu nabyl a druhá část pochopitelně dodala, Kterak národ nefunkční sKartu zaplatil a zrušil. Zatím je obviněna pouze Drábkova pravá ruka Vladimír Šiška, bývalý náměstek MPSV a dlouholetý Drábkův souputník v různorodém kšeftu. Škody jsou přes jednu miliardu, ale to už ani nelze spočítat, pokud do tunelu započteme málem zničený plošný systém výplaty dávek a sociální evidence. Škoda, že o tom český tisk nepsal v době, kdy jsme o tom psali my. Dnes už to není téma pro noviny: máme novou vládu a kdo by vzpomínal na zlodějny té staré. Jenže sKarta ukazuje i něco jiného, než jen klasickou českou zlodějnu vytunelováním ministerstva. Při každém nákupu potravin plastikovou kartičkou, která je přidělována v USA v rámci potravinové a sociální pomoci, vydělávají banky.

1. Lukrativní obchod s bídou

Celkem 46 milionu lidí v USA nemůže využít „Food stamps“ jiným způsobem, než prostřednictvím tohoto typu platební karty. Američané nejsou schopni odporu, jako jsme byli my Češi v případě zavedení sKaret. Nám bylo na e-republice také ihned jasné, kdo se na sociální pomoci přiživí. Nyní navíc víme, odkud vítr fouká a kdo ministrovi Drábkovi tuto geniální inovaci přihrál.

Pro každého sedmého Američana je placení hotovostí už minulostí. Milionům lidí v Americe jsou vydávány tzv. „food stamps“, potravinové známky, které jsou distribuovány prostřednictvím bankovní karty nazvané EBT. Těmito kartami mohou chudí platit téměř ve všech obchodech s potravinami. Ještě do roku 2002 existovaly papírové poukázky na jídlo. Od roku 2002 se přešlo na karty, na které jsou zasílány i sociální dávky pro chudé rodiny. Podle dat za rok 2012, uveřejněných ve zdroji k článku zde vydává každá osoba ze sociálně slabé skupiny občanů 133 dolarů měsíčně na jídlo v celkem 246 000 amerických obchodech. To je dnes každý sedmý Američan. Mezi roky 2004 – 2012 dosáhla jenom banka JP Morgan půl miliardy dolarů zisku ze kšeftu s potravinovou pomocí chudákům.

Hlavně prosím neargumentuje slovy: „No a co, alespoň si příjemci sociálních dávek nemohou kupovat alkohol a cigarety“. To je problém, který se dá určitě řešit jinak. Kdo si však myslí, že něco takového je možné jenom v Americe, ať se rychle probudí. I my v Evropě kráčíme mílovými kroky do systému, který může přinést nové otroctví skrze platební kartu. Kdo chce vědět, co se reálně stalo na Kypru, nechť si přečte tento rozhovor českých studentů, kteří zde byli v době finanční krize (Kypr: krach státu v reálu).

3. Bankovní únos Evropy

Velké banky skrze bezhotovostní platby okrádají stát, to byla hlavní teze stejnojmenného dvojdílného článku. Ten jsme později rozšířili o devastační politiku ECB (Bankovní EU-tunel a muži v pozadí). Že z plateb kartou profitují v řádech procent banky i u nás a zkracují tak obchodníkům tržby, štěbetají ptáci na střeše. A nátlak na placení kartami jde dokonce daleko, že se v některých bankách musí nešťastníci, kteří si na bydlení vzali hypotéku, zavázat v rámci úvěrové smlouvy, že alespoň jednou měsíčně budou nakupovat kartou.

Cílem „finančních elit“ je řízená likvidace hotovostních peněz. Jenže mít virtuální peníze nebo dokonce "žádné peníze" znamená, že se stáváme otroky bank a snižujeme vliv státu na suverénní měnovou politiku. Banky nám propůjčují platební kartu jako formu nezasloužené milosti, na níž váží ohromné množství ekonomické moci a vlivu. Podíl bezhotovostních, tj. virtuálních peněz v oběhu, jinak také quasi-peněz, se neustále zvyšuje. Tím ale akceleruje rychlost krizí a neřešitelnost hospodářských problémů. Parazitující banky hospodářské oživení nepřivedou.

4. Co jsou peníze doopravdy a co je bankovní šrot

Peníze ve formě hotovosti patří nám všem, protože je podle zákona má emitovat stát. Ale dělá to doopravdy? Peníze do oběhu má dle zákona emitovat centrální banka. Centrální banky emisi peněz už ale nemají dávno pod kontrolou, jenom se tváří, že úrokovými sazbami, operacemi na volném trhu a regulováním povinné rezervy emisi peněz ovlivňují. A tím prý ovlivňují i hospodářství. Nevěřte tomu, stačí se podívat na příklad Česka. Měnový agregát M2 činil k 31. 12. 2013 v České republice činil 3 095 milard korun, z toho jsou ale hotovostní peníze (bankovky a mince, tedy zákonné platidlo) 442 miliard korun. Zbytek financí tedy daly do oběhu komerční banky, aniž by musely centrální bance platit jako emisnímu místu jakýkoliv úrok.

Ve Švýcarsku v rámci iniciativy „Vollgeld“ spočítali, že Švýcarská národní banka by získala převzetím tohoto práva na emisi i digitálních peněz další příjmy. Ale dodatečně by nyní musela pustit do oběhu prostřednictvím státních výdajů cca 300 miliard franků bezúročných peněz během překlápění operace přechodu na plnohodnotné peníze, které by trvalo 15 let. Ovšem Švýcaři nejsou hloupí a chtějí s tím něco dělat, viz článek Ve Švýcarsku se chystá revoluční občanské referendum o měně. Americký senátor Ron Paul tvrdí, že by Američané nemuseli platit žádné daně, kdyby právo emise peněz zůstalo regálem státu. Tématu se podrobně budeme na našich stránkách věnovat v blízké budoucnosti a budeme se tázat politiků, kandidujících do Evropského parlamentu, co s tím hodlají udělat.